Thor je mocný, blonďatý, svalnatý, má nejlepší plnovous, jedním mrknutím dovede oplodnit přes obrazovku libovolný počet fanynek a kdyby skočil ze svého ega na své IQ, tak bude padat přibližně stejně dlouho jako Alenka v králičí noře. Thor má mít velký den, který přeruší návštěva několik ledových obrů, kteří si přišli pro zdroj své moci, který jim před dávnými časy odcizil Odin. Nebezpečí bylo všas zažehnáno a Asgarďané si zbytky vetřelců chladili své drinky, jenže mladý Thor je uražený a naštvaný a chce si to s obry vyřídit jednou provždy, což Odin, odvolávajícíse na křehké příměří s králem obrů Laufeyem, zakáže.

Thor samozřejmě neposlechne.

Thor vlítne na obry.

Obři nakopou Thorovi a jeho přátelům.

Obři chtějí Thora zabít.

Odin musí hodit svého neposlušného syna na hřbet a zmizet s ním po anglicku.

Thor má průšvih.

Thor nemá pud sebezáchovy a ječí na Odina.

Odin s mocným „HAWRRRRRRR“ odlifruje Thora na zem.

Thor je v háji.

A navíc ho sejme Natalia Portman autem.

Dvakrát.

A to ještě nejsme ani v půlce a mě už upadla spodní čelist. Ne Iron man, ale Thor byl pro mě komiksovým překvapením desetiletí. Od začátku jsem se k tomu filmu stavěla skepticky, protože co se komiksového Thora týče, tak z něj mám dost smíšené pocity. Jsem neznaboh a jak Ultimate Thora miluju, tak u klasického nevím, jestli se smát nebo plakat. Velmi mě překvapilo, že prakticky celý film je kompromisem mezi oběma Marvel vesmíry. Navíc se to nebere moc vážně – když se Thor dostal na zem připomínalo to spíš komedii, než akční komiksárnu. Postavy hlásí jako o život a když lady Sif a bojovná trojka vyrazili pro svého vůdce málem jsem zdechla.

Závěrem pár fangirl poznatků:

Tom Hiddleston má ty nejkrásnější oči na světě a když byl smutný rvalo mi to srdce. MUSÍ někdy hrát Mordreda!

Na valše Chrise Hemswortha by se to pralo. A zabahněnej je neskutečně hm přitažlivý.

Když se tam objevil Jeremy Renner jako Clint Barton fangirlovala jsem jako kdyby zítřek neměl přijít. I když se to nedalo ani malinko srovnat s mým záchvatem, když se na scéně objevil J.Michael Straczynski

Množí se případy sympatických „holek“ hlavních hrdninů. Nastartovala to Gwyneth Paltrow jako Pepper a Natalia Portman v tom pokračuje. Jen tak dál!

Loki se umí točit kolem tyče jako profík. A bude záporňačit v Avengers. Nemůžu se dočkat.

Nina rozhodne, že se celá rodina přesune ke strýci Duncanovi, do starého rodinného sídla zvaného Keyhouse (Klíčov), které samo o sobě vypadá jako dekorace z béčkového filmu o upírech. V baráku se rodina snaží nějak vyrovnat se ztrátou. Nina nasává jako duha, osmnáctiletý Tyler se snaží zbavit pocitu viny, patnáctiletá Kinsey, která dřív byla za extravagantní rockerku, se změnila v šedou myš a leká se vlastního odrazu v zrcadle a nakonec šestiletý Bode (Bóďa), který na první pohled přesně netuší co se vlastně stalo, všechny znervózňuje svými hrami na ducha a přátelstvím s něčím, co žije v domku se studnou, kam je přísný zákaz vstupu.

Na internetu jsem i přečetla dost recenzí, jak českých tak anglických a drtivá většina byla pozitivních a vsadím se, že kdybych zvládala i jiné jazyky, tak recenze v nich budou taky dobré. Lock and Key: Welcome to Lovecraft nebo Zámek a Klíč, jak česky přeložili první díl série, má totiž všechno, co se bude intošům líbit. Žádné elasťáky, zkrachovalé existence, přiměřenou dávku násilí, sem tam nějakého toho psychopata a nepředvídatelný příběh. Jo! A napsal to Joe Hill aka synátor Štefana Kinga. To je ten chlap, co píše ty divný knihy, které všichni vydávají za horrory a jednu dobu bylo strašně módní ho číst. Na netu je celkem populární rozebírat do jaké míry synka ovlivnil taťka. Sama posoudit nemohu, přečetla jsem od něj jen jednu povídku a třetinu knížky a vůbec mě nebavil. Ale přečetla jsem vážně moc komiksů (na to kolik mi je a jak dlouho se v komiksech vrtám), takže můžu srovnávat alespoň na tomhle poli. No nic nového pod sluncem. Všechno, co je v Zámku a klíči, jsem už někde četla. Zlomená matka, zlomené děti, výstřední strýc, strašidelný a tajemný dům, vraždící šílenci a zlo na dně studny. To už tu všechno někdy bylo. Vlastně je už šíleně těžké přijít s něčím, co tu předtím nebylo, jenže tohle je dobrá „recyklace“ nápadů. Hill je frajer. Ve Welcome to Lovecraft nebylo nic, co by mě naštvalo nebo mě to donutilo vztekle zaklapnout (a to se stává docela často, proto přispívám tak málo).

Pokud má někdo rád lehce horrorové příběhy, tak tohle bude to pravé.

Locke and Key WtL 01 by *GabrielRodriguez on deviantART

Casey – Sen každého geeka. Blond, prsatá, přátelská(!) a navíc jeden z největších fyzikálních talentů v zemi. Navzdory křehkému zevnějšku je to rozený vůdce a nemilosrdný protivník slečny Daramountové.

Hunter – Právě ten geek, který sní o Casey. Ukázkový nerd, ale taky ukázkový případ správného staršího bráchy, kterého by každý z nás chtěl. Patrně se o něj doma moc nestarají, ale to mu nebrání být přátelský a ochotný všem pomáchat.

Ike – Pravý opak Huntera. Do morku kostí prohnilý aristokrat, který děsně rád likviduje životy lidí kolem sebe. Vlastní matka si o něm nemyslí nic pěkného a jeho profesoři mu předpovídali dráhu špičkového teroristy.

Jade – Rezavá klinická deprese na nožičkách. Tahle holčina dala emu nový rozměr. Její deníčky jsou plné prázdnoty a temnoty a rodina neví co s ní.

Jun – Výsledek zakázané romance mezi Brucem Lee a mlýnkem na maso. Rychle si vydobyl pozici svalů skupiny a skamarádil se s Hunterem. Ika moc nemusí.

Zoe – Dívčí light verze Ika. Ex roztleskávačka se vším co k tomu patří podle klišoidních teen filmů. Má asi osm kluků a když chce dovede být pěkně nepředvídatelná. Vyniká v chemii.

Podle obálky prvního čísla se může člověk milně domnívat, že jde o něco jako Gossip girl nebo Beverly hills. Ale s Gossip girl to má společného asi jako Harry Potter s Mágy. Zatím vyšlo jen sedm čísel a pokud se nic nepokazí, jako jinde (zdravíme Runaways), tak to vypadá vážně slibně. Nicka Spencera jsem předtím neznala a ani když jsem si ho progooglila, tak jsem nebyla moudřejší, takže nevím, jak se v budoucnu vypořádá s tak zapleteným příběhem, který nám naservíroval. Přála bych si, aby to dopadlo dobře, protože po přečtení těch sedmi čísel, jsem byla jednoduše nadšená.

Morning Glories TPB 01 by ~cakes on deviantART

Ilustroval:Michael Wm. Kaluta

Těsně po tom, co Mýty unikly Císařství, je Sněhurka vyslána k vládci arabských Mýtů, aby s ním vyjednávala. Ale všichni, co četli Fables ví, co je Sněhurka zač, že to není pokorná panenka, ostatně název povídky mluví za vše. A sultán je přeci jen jiná kultura. Sultán je uražen tím, že je jako vyslanec poslána žena, navíc držkatá a nevhodně oblečená a nedopadlo by to ani z poloviny dobře, kdyby si Sněhurka nezahrála na Šehrezádu a každou noc nevyprávěla sultánovi jeden příběh, čímž si zachránila hlavu před špalkem.

The Fencing Lessons

Ilustroval:John Bolton

Sněhurka začně vyprávění o sobě. První příběh se odehrává krátce po jejím sňatku s Princem Krasoněm, který jí slíbil nějaký šťavnatý svatební dar, čekal nějaký zámek, či jinou blbost, ale Sněhurka si požádala o lekce šermu, protože Princ je nejlepší šermíř království a ona se chce učit jen od nejlepšího. Princ nechápe proč by se zrovna ona chtěla učit šermovat, ale  souhlasí. Nakonec však příjde na to, co jeho žena skrývá.

The Christmas Pies

Ilustroval: Mark Buckingham

Čtrnáctistránkový příběh vyhlášeného zloděje a podvodníka, lišáka Reynarda, který byl nejdřív osinou v zadku v království Velkého lva a pak se stal díky své prořízlé tlamě a intelektu hrdinou.

A Frog’s Eye View

Ilustroval: James Jean

Vzpomínáte ještě na nepohledného prince Žabáka (Flycatcher), který se ve Fabletownu živí jako uklízeč a který po celá léta usilovně hledá svojí krásnou manželku?

The Runt

Ilustroval: Mark Wheatley

Severní vítr se zamiloval do vlčice Winter, která jeho city opětovala a  těsně potom, co ji opustil, dala život šesti velkým silným vlčatům a nedomrlému zakrslíkovi, kterému škodolibí bratři začali říkat Bigby. Takže je jasné, kdo je hlavním hrdinou. Sledujeme jak se z nejmenšího z vrhu stala jedna z legendárních bestií říše Mýtů.

A Mother’s Love

Ilustroval: Derek Kirk Kim

Pro změnu veselý tří stránkový kraťas o statečném králíkovi jménem colonel Thunderfoot

Diaspora & the Witch’s Tale

Illustrovali Tara McPherson.(Diaspora) a Esao Andrews (the Witch’s tale)

Diaspora: Růža a Sněhurka prchají před Císařstvím a v temném lese najdou vypálenou chaloupku z perníku a v její peci nikoho jiného než na kost spálenou Frau Totenkinder, která stále žije a po tom, co se zregeneruje, jim vypráví svůj příběh (the Witch’s tale), kde zrada muže spustí mnohaset letý kolotoč plný mrtvých dětí a prokletých princů, než jí Jeníček zatne tipec.

What You Wish For

Ilustroval Brian Bolland

Dvoustránkový příběh mladé dívky, která toužila být volná a cestovat bez překážek, proto se stala mořskou pannou.

Fair Division

Ilustrovala Jill Thompson

V poslední povídce se představí spousta Mýtů, ale hlavně král Cole, který se ukáže jako neskutečně obětavý vladce, který se pro své strádající poddané doslova rozdá.

Tahle sbírka je pro fanouška Fables nutnost, protože Fables jsou plné tajemství a jemných náznaků a právě zde je většina těch nejzajímavějších obnovena. Proč Sněhurka nenávidí trpaslíky? Jak se mohl přitroublý Cole stát vládcem Fabletownu? Proč Bigby nesnáší svého otce, nebo co se stalo s Flycatcherovou rodinou. Jelikož se většina příběhů odehrává za války, po které musela spousta uprchnout je celkové vyzněné pochmurné a jeden příběh v podstatě depresivnější než druhý, hlavně bych vypíchla ten o žabákovi, ze kterého mi bylo vyloženě mizerně a příběh Frau Totenkinder taky není zrovna čtení na dětskou oslavu.

Ohledně kresby, na to, že každý příběh dělal někdo jiný, tak tam není nic, co by mě nutilo vyrvat si oči z důlků. Nikdo se tam nepokoušel být přehnaně umělecký, nebo originální a skvěle doplňuje atmosféru jednotlivých příběhů.

Hrdina či hrdinka pocházejí z řeckého ἣρως. V mytologii a folklóru je to archetyp důležitých postav, které ztělesňují klíčové rysy dané kultury. Hrdina má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat významné skutky („hrdinské skutky“), díky kterým se stane slavným.

Takže v podstatě někdo s kým se člověk nebojí být sám v místnosti. Někdo komu může věřit, když mu nechá pohlídat třeba jen dvacku. Někdo koho může mít člověk za vzor, jako prakticky většina oldschool hrdinů, takoví ti rozjuchaní barevní elasťáci, které mohla mít tehdejší (nemluvím o dnešní opiercingované mládeži odkojené Sin city a Kick-Ass) děcka za vzor. Zkuste si někoho takového představit. Máte? Výborně. A teď té vaší představě hoďtě na hlavu půl tunový pytel cementu, protože nikoho takového the Boys nepotkáte jak je číslo dlouhé.

Hrdinové tohohle vesmíru se velice podobají těm, které známe ze světů DC a Marvelu. Mají podobné schopnosti, jména, kostýmy, jenže jsou ztělesněním všeho odporného, co se dá hloubi člověka najít. Ojedou cokoliv, co je moc pomalé, kradou, podvádí, fetují, zabíjí, někteří i znásilňují děti. Nemají totiž nic jiného na práci, jsou jako rozmazlení fracci, kteří dostali absolutní svobodu a kteří vědí o správném zachraňování lidí přibližně tolik, co já vím o jaderné fyzice a podle toho to pak tak vypadá.

V čele téhle sebranky stojí skupina zvaná the Seven, která je obrazem Justice league of America (Superman, Wonder woman, Batman, Aquaman…). Jenže lid tyhle zmetky miluje díky geniálnímu krytí, které jim poskytují již zmíněné populární komiksy a tajemná organizace Vought-American. Dokonce se nedostane ven ani to, jak občas při akci někoho zabijí. Na pozůstalé okamžitě nastoupí armáda právníků a tak je zblbnou, že nakonci ani neví jak se jmenují a ze strachu to pak radši neřeší.

I přesto se však najde někdo, kdo má dost kuráže chytnout supersráče za držku a rozmlátit jim hlavu o chodník a tak vznikla organizace the Boys, tedy jediná věc, která dovede všemocným hrdinům nahnat strach a následně jim zatnout tipec. Všichni tam měli v minulosti ošklivou srážku buď s hrdiny nebo s Vought, takže z jejich pohledu vlastně spojují příjemné s užitečným.

Momentálním šéfem the Boys je Billy Butcher, angličan a bývalý voják, který svůj život zasvětil zničení the Seven a hlavně hlavy týmu Homelandera. Butcherovou pravou rukou je obrovský černoch přezdívaný Mother’s Milk, jehož přezdívka je ze začátku vysvětlována tím, že je z týmu ten morálně „nejčistší.“ Frenchman je hubený praštěný Francouz, který je překvapivě dobrý bijec a zároveň jediný, kdo dovede tak nějak ovládat Female, drobnou tichou asiatku, která dovede jedním škubnutím člověku servat kůži z obličeje. No a nakonec pomyslný vypravěč Hughie Campbell, který je posledním přírustkem v týmu a ze všech je takový nejvyjevenější a nejnevinější. A právě spolu s Hughiem se člověk dostává hlouběji do špíny pod vším tím pozlátkem a dumá, kdo je vlastně špatňák a kdo hrdina

Garth Ennis zrovna klasické hrdiny nemusí. Nevím, jestli je to nějaký všeobecně známý fakt, zase až tak se o jeho osobu nezajímám, ale z toho, co mám přečteno, to tak vypadá. V každém jeho komiksu jsou „elasťáci“ za ty největší trotly v okolí sta kilometrů. A když už má psát nějakou hrdinskou sérii, tak to nejsou hrdinové v pravém slova smyslu, ale spíš někdo jako Darkness (to jest promiskuitní mafián), Midnighter (homosexuální cholerická verze Batmana) nebo the Pro (superšlapka). V the Boys konečně dostal prostor realizovat všechny svoje antisupácké choutky. Já jsem na jeho styl už zvyklá, nakonec toho mám od něj načteno poměrně dost, ale některé situace mi přišly dost drsné a humor na někoho až moc černý.

Léty jsem asi vyměkla, ale jak jsem jako začátečnice neměla ráda oldschool hrdiny, které je teď strašně v módě zesměšňovat, tak teď je naopak můžu a tyhle tvrďárny mnohdy ani nedočtu. Jenže tohle je Ennis a ten je především neuvěřitelně zábavný. Bomba ve vibrátoru nikdy nebyla tak vtipná, to samé urvaná tvář. Prostě když si odmyslíte ten vážný prvek, tak je to hrozná sranda, která se rychle čte a člověk se vážně těší na další čísla. Mohla bych upozornit i na pár věcí, které se mi zdají nedomyšlené, ale jelikož je komiks údajně těsně za půlkou, tak nebudu přebíhat.

Nemusíte se děsit. Nejde o nějakou zombie verzi klasiky, ale o úplně nový příběh, který má s tou klasickou verzí společného jen to, že je to hlavně příběh o lásce.

Náš hrdina Jonathan „Romeo“ Romero je upír. A před svojí „smrtí,“ někdy v osmdesátých letech, to býval rocker. Takže dlouhé vlasy, kožený kabát a na čele šátek. Na slunci se neblejská, ale za to je to pán Sarkasmu a Ironie a tak trochu vůl, který pokaždé, když se zamiluje, tak to skončí tragicky. Což je jeden z důvodů, proč se mu říká Romeo. Je jasné, že když tu máme Romea, tak potřebujeme nějakou tu Julii. A Julie, tvé jméno bude Whisper, což byla první osoba, kterou potka po tom, co se vyhrabal z podzemí. I Whisper má do Shakespearovy Julie hodně daleko. Je to sirotek, jejím jediným společníkem je její pes a navíc je to vyznavačka stylu goth. Jak jinak si vysvětlit tu černou rtěnku? To vše budiž jí odpuštěno, protože má něco co spoustě komiksovým bubu-dívkám chybí. Má vlastní osobnost a hubu poměrně řádně prořízlou, takže místo dojemné lásky na první pohled dotírajícího Romea pálkuje co to jde.

Tenhle příběh má být tragédie, takže potřebujeme něco, co nám zkomplikuje idilku. Tím nečím je místní parta upírů vedená magorem s hlavou uvězněnou v kleci. Tahle banda asi nikdy nebyla v žádné rockové kapele, proto to nejsou romantiční pohodáři jako Jonathan. Moc špatní kluci, ale Romeo s nima musí držet, protože by mu jinak rozmlátili hlavu a taky jim něco dluží a pomáhá jim „lovit.“ Nebo se alespoň jejich obětem nesnaží pomoct. Do momentu, než mu naservírují Whisper, že má konečně někoho zabít, nebo oni zabijí jeho. Zachránit sebe a jí zabít nějak bezbolestně, nebo dělat hrdinu a tím zabít i sebe? Díky všem svatým za deus ex machina v podobě policejní hlídky. Takže zatím co si upíří banda pohraje se strážci zákona, popadne Romeo Whisper a čokla a prchá, co mu jeho nemrtvé nožičky stačí. A v ten moment začíná veškerá legrace. Zamilovaný trouba Romeo se snaží maximálně zvětšit vzdálenost mezi sebou a svými teď už bývalými kolegy a pokud možno při tom nepřijít o prdel. Jak svojí, tak Whispeřinu

Asi jsem se dala na komiksovou červenou knihovnu, protože tohle červená knihovna tak trochu je, když si odmyslíte sympatické hlavní hrdiny a tu spoustu mrtvol. Příběh je jednoduchý, přímočarý a hezky to odsejpá. Moc se tam neřeší jak se ti dva hlavní šííííleně milují, na to tak nějak nemají čas kvuli samému utíkání. Romeo se snaží chránit Whisper a ta mu to překvapivě nekomplikuje výčitkami, že je monstrum, nebo utíkáním, jak to bývá v podobných love story milým zvykem.

Celkem zajímavé jsou i flashbacky jak Romeo přišel o Julii no.1

Na první přečtení se mi Dead Romeo hodně líbil, na druhé už méně, ale steně mě zaujal na tolik, abych se o něm pokusila něco naklepat. Zamilovaných upířin jsou tuny a pubky z nich šílí a většinou jsou to sračky kraviny. Myslím, že si snadno odvodíte o čem to mluvím. Tohle se možná bude zdát někomu jako kravina, ale ne zase až tak velká. Nebýt toho konce tak by to bylo i na malou mexickou vlnu. Takhle je to jen na pochvalné zamručení a touhu si to přečíst i po třetí.

Jo a obálka prvního čísla je prostě boží.

-Chceš spasit mojí duši?

Alexandria je pětiletá zvědavá holčička, která žije jen se svojí matkou a sestrou, protože tatínka jí zabili „naštvaní lidé.“ I když je to takovýhle diblík, tak musí tvrdě pracovat v sadu, kde se setkává se zajímavou společností, aby se s maminkou a sestrou uživily. Jenže jednou Alexandrie špatně šlápne a ošklivě si zlomí ruku, kvůli které musí zůstat pár týdnů v nemocnici. Holčičku nebaví jen ležet a hrát si s ostatními dětmi na pokoji, proto začíná šmejdit po areálu nemocnice a sledovat kde se co děje. Takhle se dostane i na pokoj, kde je Roy, který sdílí se starým pánem s umělými zuby a nerudným hypochondrem. Roye holčička zaujme a vidí v ní rozptýlení a i možnost, jak skoncovat se životem. Součástí jeho zoufalého plánu je to, že děvčátku začne vyprávět zajímavý příběh a když to začne být velmi napínavé, přestane vyprávět, dokud pro něj Alexandrie neukradne morfin, který mu má pomoct „usnout.“

- Zavři oči a řekni mi co vidíš.

- Nic.

- Promni si je. Vidíš hvězdy?

- Ano!

Royův příběh vypráví o skupince lupičů, kteří mají předobraz v lidech z nemocnice a Royovi bývalé práce, vedených Modrým banditou, který má být prozměnu zabitý Alexandriin otec. Bratr Modrého bandity byl zajat prohnaným guvernérem Odiousem, který má podobu Royova největšího soka v lásce. Velmi bizardně vyhlížející skupinka se vypraví pro bratra svého vůdce, jenže dorazí pozdě. Prohnaný Odious už bratra nechal umučit k smrti a Modrý bandita mu za tento čin přísahá strašlivou pomstu. Takže se skupinka vydá po stopách Odiouse a v cestě jim stojí spousta nástrah, včetně nebezpečných Naštvaných lidí.

- Jaký to podivný svět, jeden den je miluješ a další den je chceš zabít tisíckrát jinak.

Příběh Modrého bandity a jeho družiny se proplétá s realitou a Modrý bandita víc než Alexandriina otce představuje samotného Roye, protože i on v průběhu příběhu ztrácí vůli pokračovat ve své misi. Alexandrii se jeho vypravování nesmírně líbí, proto se snaží vyhovět Royovým prosbám a snaží se mu nějaké ty „prášky pro hluboký spánek“ sehnat. Jenže se jí to vždycky nějak pomotá a ona nikdy nepřinese dost velkou dávku. I když je Alexandria jen pětileté baculaté děcko, tak má v sobě velký kus bojovníka a chápe, že je jen na ní záchrana Roye a jejích oblíbených hrdinů z pohádky.

- Dala jsem ti tu lahvičku.

- Já vím, ale nebylo tam dost prášů, abych usnul. No tak, buď hodný bandita

- Já nechci být bandita.

Pád je hrozně těžké správně popsat, stejně jako všechny filmy Tarsema Singha. Jsou plné barev, exotických míst a dost surrealisticky vypadajících kulis a kostýmů. Zdá se mi, že se doslova vyžívá bizardních obrazech a tahle jeho libůstka se naplno rozjela v pohádkových sekvencích, které zprvu kontrastovali s reálným světem Roye a Alexandrie, ale postupem času se začaly prolínat.

Co bylo ale velkolepé, byly místa, kde se natáčelo a jejich spojení. Modrý bandita se prohání po Tádž Mahalu, Karlovu mostu, krásnými zelenými loukami, vyprahlými pouštěmi a nádhernými zámky. Film je dobrý nejen po vizuální stránce, ale ani příběh nepokulhává, jak bývá u takovýchhle bombastických děl zvykem. Je napínavý až do konce, celou dobu není jasné jestli bude Roy žít a bojovat anebo všechno vzdá. Stejně tak není jasné, jaký osud přichystá Modrému banditovi.

Pád byl pro mě velmi líbivá pohádka pro ty, kteří jsou už starší, ale pochybují, že se bude líbit každému. Na to je tam těch bizardností přece jen trošku moc.

- Je to přirozený řád věcí…všechno musí umřít.

Až na pár vyjímek jsou tahle jména dokonale utajená. Nikdo nestojí o to, aby nějaký odvěký nepřítel zaskočil za ženou/dítětem/rodičem na návštěvu a vysvětlil, že se mu ta věčná držková od super-příbuzného prostě přestala líbit. Takže rodiny přísně utajené a když už má hrdina veřejnou identitu, jako třeba Elongated man, tak je zajištěno, že jeho příbuzní budou žít v něčem, co má ty nejvyšší možné zabezpečovací prvky.

To jediné, co chybělo u Elongated mana, byl snad už jen příkop s lávou a hlídací pávi. Ale i to nepomohlo. Jeho ženu Sue někdo dost brutálně zavraždil u nich doma, na místě, kde se jí nemělo nic stát, na místě až po střechu napraným všemi možnými i nemožnými, zemskými i mimozemskými technologiemi, které měly udržet špatňáky na druhé straně dveří. Všechny týmy DC universa jsou na nohou a hlavní prioritou je hledání vraha. Jednak měl Sue každý rád a za druhé o pár dní později vrah naznačil, že to se Sue byl jen začátek a že by si hrdinové měli dát pořádného bacha. Jak bylo řečeno, hned po pohřbu si týmy rozdělí padouchy o kterých si myslí, že by zvládli obejít všechny zabezpečovací prvky a ještě jako bonus usmažit Sue půlku těla. Více méně to berou metodou pokus-omyl, ale přesto jde jeden tým najistotu. Není překvapením, že ho tvoří Elongatedman (natahovací schopnosti), Hawkman (lítá, mlátí kolem sebe palcátem), Atom (neuvěřitlně se zmenšuje) , Black Cannary (sonický řev) a Zatara (čarodějnice), kteří jak se zdálo, vždycky tvořili takovou ligu uvnitř ligy. Hrdinové, kteří nikdy nebyli extrémně svatí a kteří vědí, jak je možné, že všichni padouši zapomenou civilní jména jejich kolegů po tom, co jim nakopou prdele. Ne zrovna dobrovolně se k nim přidává i Flash s Green Lanternem a vyráží na doktora Lighta, který v minulosti Sue hodně ublížil a kterému naoplátku hodně ublížila výše zmíněná pětice.

Jak příběh pokračuje, tak na světlo začínají vyplouvat ne zrovna pěkné věci o hrdinech kolem svaté DC trojce Supermana, Batmana a Wonder woman. Už podle názvu je jasné, že akční rovina ustupuje do pozadí a vše je zaměřeno na psychologii hlavních postav. Úplně každý má někoho blízkého, který mu zemřel, nebo někoho kdo je teď v nebezpečí, protože vrah, jak se zdá, zná dokonale poměry v Lize. Každý z hrdinů se náhle snaží trávit co nejvíce času s rodinou a ti, kteří už žádné rodiny se o to zuřivěji vrhají do pátrání.

DC není zrovna moje parketa, dávám přednost v Marvelu, nevím proč, ale pro mě je takový uvěřitelnější…rozhodně tam není každý třetí jaderný fyzik, kterému se zvrtnul/vydařil projekt a on tak získal superschopnosti. Když DC tak už jedině Batman. Jenže tohle mě donutilo trochu přehodnotit pohled na věc. Existuje spousta příběhů, které ukazují odvrácenou stranu superhrdinství. Nutno objektivně podotknout spousta lepších příběhů, jenže ty se jakoby oprosťují od všech emocí a ukazují jenom tu špínu, hnus a zoufalství. Což o to, takové story mám moc ráda, ale Identit crisis je v tomhle trochu jiné.Tam je jen to zoufalství, které je, řekla bych, silnější než kdekoliv jinde. Člověk by jim málem odpustil ty elasťáky i ty zpropadené jaderné fyziky.

Není to špičkový příběh, ale rozhodně je velmi nadprůměrný.

• A proč jste to neřekli ostatním? Bruceovi? Clarcovi? Ani Arthurovi?

• Nejsou pitomí, Wally. Věří čemu chtějí věřit…A slyší to, co chtějí slyšet.

Vlastně v každém díle Petshop of Horrors někdo zemře. A to začne být podezdřelé detektivu Leonovi který jako jediná postava spolu s hrabětem figuruje ve všech dílech. Když jsem sledovala amv netušila bych že bude v Petshop of Horrors nějaký humor. Je tam ale ne takový že byste se popadali za břicha některé scény vyloudí maximálně úsměv. Třeba to když Leon přišel na to jak vytáhnout z hraběte informace ohledně zákazníků. Stačilo mu před nosem zamávat košíkem dortů.Hrabě šíleně miluje sladké. Zamávejte mu před nosem větrníky a zatančí vám u tyče, uznejte že nad tím, by se vyplatilo zauvažovat. NE!…Pryč! Pryč vy chlípné myšlenky hříšné!

Nebo to jak se hrabě všude dostane protože prodal domácího mazlíčka snad každá významné osobě ve městě. Leonův šéf má od něj pejska a starosta eh..tučňáka?.
Mě fascinoval domácí mazlíček samotného D, takový malinký netopýrek s růžky jnž vydává zvuky jako „Kyo, Kyo“. Petshop of Horrors rozhodně nedoporučuju lidem se slabším žaludkem protože pár scén na mě bylo moc.

Jména dílů:
1 Daughter
2 Delicious
3 Despair
4 Duel
(Teď mě napadá byl to záměr že všechny díly začínají na D? )

Amv
Nightwish-Dead to the world-druhý díl v kostce
Delicious Despair-Mix druhého a třetího dílu
Korn-Forksaken-taková všeho chuť

Celkem reálný příběh je docela příjemná změna oproti jiným anime, plným démonů, kouzel a podobných udělátek. To, co se odehrává v Paradise kiss, by se teoreticky mohlo přihodit každé pěkné holce, která má potenciál být modelkou.

Yukari Hayasaka se pilně učí aby se dostala na univerzitu a když jde po ulici začne na ní pokřikovat takový zjev ( jménem Arashi Nagase), který jí začne vykládat jak vypadá úžasně. Yukari přirozeně vezme nohy na ramena, ale vrazí do Isabelly, která k Arashimu očividně patří. Yukari se na Isabellu podívá a omdlí. Probere se a první co uvidí je Arashiho trochu dětinská přítelkyně Miwako.

Následně jí začnou přemlouvat, aby jim dělala modelku na školní módní přehlídku. Všichni tři totiž navštěvují prestižní uměleckou školu, kde studují na módní návrháře, nebo tak nějak.Yukari potřebují, protože nemají modelku, která by předvedla na soutěži modely jejich módní značky Paradise kiss, nebo taky Parakiss. Samozřejmě odmítne (což Arashiho neskutečně vytočí) a uteče, protože jí všichni přijdou absolutně praštění. Naneštěstí pro ní si v jejich ateliéru zapomene diář a „šéf“ Paradise kiss George jí ho vrátí pouze v případě, že si pro něj dojde.

Tak takhle nějak to celé začíná. Jak už asi tušíte Yukari ( které jen tak mimochodem říká Miwako Caroline) nakonec souhlasí, že jim ty šaty předvede a dokonce začne uvažovat o dráze profesionální modelky. Vůbec se Yukari celkově změní, z poslušné školačky se stává dospělejší osoba. Spřátelí se z lidmi z Parakiss a pozná že to nejsou takový šílenci, jak se jí na první pohled zdálo, ale že jsou prostě tak normálně praštění.

Musím říct že mě Paradise Kiss dostalo, jinak bych neseděla několik hodin vkuse u počítače, s očima přilepenýma na monitor. U anime mám ráda když není jednoduché předvídat děj a u tohohle to platí dvojnásob. Když už si myslíte že se stane to a to překvapí vás skoro pravý opak. Platí to hlavně o vztahu George a Yukari.

První co mě zaujalo byl opening Lonely in Gorgeous od Tommy February, i když poslouchat jen na vlastní nebezpečí, je to jedna z těch melodií kterou když si pouštíte moc dlouho hrozí absolutní zblbnutí (věřte někomu kdo jí poslouchal hodinu v kuse).

Tak teď kresba, myslím že stačí napsat jen moc pěkná, postavy jsou skoro realistické, jediné co mi vadilo bylo zjednodušování a podobné opičky J normálně je mám ráda, ale sem se mi moc nehodily.

Kdybych měla ve zvyku hodnotit anime tak tohle by dostalo max. bodů

George – Šéf a hlavní návrhář značky. Také bisexuál, jak s oblibou zdůrazňuje. A také osudový muž z dost problémové rodiny, jeho matka byla krásná modelka, která dělala milenku nějakému bossovi. Buď ho máte rádi a nebo ho nesnášíte, protože nikdy není tak docela jasné, jestli bude ten hodný anebo špatný. Někdy je vzor arogance, jindy sladce starostlivý. Ale k dobru mu budiž přičteno, že dokázal v Yukari najít špetku sebevědomí, kterou, spolu se zbytkem svých přátel, vytáhl na světlo

Yukari -  Studuje na prestižní střední škole, i když jí zvládá jen hodně špatně, taky je šíleně zamilovaná do svého spolužáka, nebo si to alespoň myslela do chvíle, než se seznámila s Georgem. Yukari byla zprvu hodně pod vlivem své matky, která chtěla aby se dostala na medicínu. Jenže ona na to prostě neměla, tak se ničila ve škole, jen aby byli rodiče spokojení.  Její hlavní problém je to, že neví co od života vlastně chce.

Miwako- Vypadá tak na pět, dokonce se i tak chová, ale ve skutečnosti je už dávno plnoletá. Je velice přátelská a bezprostřední a je šťastná, když se kolem ní mají všichni rádi a nikdo nemá problémy. I když je dobrá švadlenka, tak má problémi s navrhováním vlastních věcí, takže jednoduše spolu s Arashim, se kterým chodí, realizuje Georgeovi návrhy. Její sestra je slavná módní návrhářka

Arashi – Na první pohled uvřískaný hrubián. Na ten druhý to samé, ale na třetí je to velmi schopný krejčí s dost praštěné punkové rodiny. S Miwako chodí už hodně dlouho a strašně na ní žárlí. To on přivedl Yukari mezi lidi z Paradise Kiss. Hraje na kytaru v kapele a miluje piercingy a tetování.

Isabella- Krásná a elegantní dáma, nejlepší přítelkyně George. Zná se s ním od dětství, kdy jí velice pomohl. S vděčnosti mu teď pomáhá s výběrem a navrhováním vzorů na látky. Pokud někdo ve skupině uvažuje, je to právě ona.  V jednom z velých překvapení seriálu figuruje právě tahle slečna s květinou kolem oka