Nemusíte se děsit. Nejde o nějakou zombie verzi klasiky, ale o úplně nový příběh, který má s tou klasickou verzí společného jen to, že je to hlavně příběh o lásce.

Náš hrdina Jonathan „Romeo“ Romero je upír. A před svojí „smrtí,“ někdy v osmdesátých letech, to býval rocker. Takže dlouhé vlasy, kožený kabát a na čele šátek. Na slunci se neblejská, ale za to je to pán Sarkasmu a Ironie a tak trochu vůl, který pokaždé, když se zamiluje, tak to skončí tragicky. Což je jeden z důvodů, proč se mu říká Romeo. Je jasné, že když tu máme Romea, tak potřebujeme nějakou tu Julii. A Julie, tvé jméno bude Whisper, což byla první osoba, kterou potka po tom, co se vyhrabal z podzemí. I Whisper má do Shakespearovy Julie hodně daleko. Je to sirotek, jejím jediným společníkem je její pes a navíc je to vyznavačka stylu goth. Jak jinak si vysvětlit tu černou rtěnku? To vše budiž jí odpuštěno, protože má něco co spoustě komiksovým bubu-dívkám chybí. Má vlastní osobnost a hubu poměrně řádně prořízlou, takže místo dojemné lásky na první pohled dotírajícího Romea pálkuje co to jde.

Tenhle příběh má být tragédie, takže potřebujeme něco, co nám zkomplikuje idilku. Tím nečím je místní parta upírů vedená magorem s hlavou uvězněnou v kleci. Tahle banda asi nikdy nebyla v žádné rockové kapele, proto to nejsou romantiční pohodáři jako Jonathan. Moc špatní kluci, ale Romeo s nima musí držet, protože by mu jinak rozmlátili hlavu a taky jim něco dluží a pomáhá jim „lovit.“ Nebo se alespoň jejich obětem nesnaží pomoct. Do momentu, než mu naservírují Whisper, že má konečně někoho zabít, nebo oni zabijí jeho. Zachránit sebe a jí zabít nějak bezbolestně, nebo dělat hrdinu a tím zabít i sebe? Díky všem svatým za deus ex machina v podobě policejní hlídky. Takže zatím co si upíří banda pohraje se strážci zákona, popadne Romeo Whisper a čokla a prchá, co mu jeho nemrtvé nožičky stačí. A v ten moment začíná veškerá legrace. Zamilovaný trouba Romeo se snaží maximálně zvětšit vzdálenost mezi sebou a svými teď už bývalými kolegy a pokud možno při tom nepřijít o prdel. Jak svojí, tak Whispeřinu

Asi jsem se dala na komiksovou červenou knihovnu, protože tohle červená knihovna tak trochu je, když si odmyslíte sympatické hlavní hrdiny a tu spoustu mrtvol. Příběh je jednoduchý, přímočarý a hezky to odsejpá. Moc se tam neřeší jak se ti dva hlavní šííííleně milují, na to tak nějak nemají čas kvuli samému utíkání. Romeo se snaží chránit Whisper a ta mu to překvapivě nekomplikuje výčitkami, že je monstrum, nebo utíkáním, jak to bývá v podobných love story milým zvykem.

Celkem zajímavé jsou i flashbacky jak Romeo přišel o Julii no.1

Na první přečtení se mi Dead Romeo hodně líbil, na druhé už méně, ale steně mě zaujal na tolik, abych se o něm pokusila něco naklepat. Zamilovaných upířin jsou tuny a pubky z nich šílí a většinou jsou to sračky kraviny. Myslím, že si snadno odvodíte o čem to mluvím. Tohle se možná bude zdát někomu jako kravina, ale ne zase až tak velká. Nebýt toho konce tak by to bylo i na malou mexickou vlnu. Takhle je to jen na pochvalné zamručení a touhu si to přečíst i po třetí.

Jo a obálka prvního čísla je prostě boží.

-Chceš spasit mojí duši?

Alexandria je pětiletá zvědavá holčička, která žije jen se svojí matkou a sestrou, protože tatínka jí zabili „naštvaní lidé.“ I když je to takovýhle diblík, tak musí tvrdě pracovat v sadu, kde se setkává se zajímavou společností, aby se s maminkou a sestrou uživily. Jenže jednou Alexandrie špatně šlápne a ošklivě si zlomí ruku, kvůli které musí zůstat pár týdnů v nemocnici. Holčičku nebaví jen ležet a hrát si s ostatními dětmi na pokoji, proto začíná šmejdit po areálu nemocnice a sledovat kde se co děje. Takhle se dostane i na pokoj, kde je Roy, který sdílí se starým pánem s umělými zuby a nerudným hypochondrem. Roye holčička zaujme a vidí v ní rozptýlení a i možnost, jak skoncovat se životem. Součástí jeho zoufalého plánu je to, že děvčátku začne vyprávět zajímavý příběh a když to začne být velmi napínavé, přestane vyprávět, dokud pro něj Alexandrie neukradne morfin, který mu má pomoct „usnout.“

- Zavři oči a řekni mi co vidíš.

- Nic.

- Promni si je. Vidíš hvězdy?

- Ano!

Royův příběh vypráví o skupince lupičů, kteří mají předobraz v lidech z nemocnice a Royovi bývalé práce, vedených Modrým banditou, který má být prozměnu zabitý Alexandriin otec. Bratr Modrého bandity byl zajat prohnaným guvernérem Odiousem, který má podobu Royova největšího soka v lásce. Velmi bizardně vyhlížející skupinka se vypraví pro bratra svého vůdce, jenže dorazí pozdě. Prohnaný Odious už bratra nechal umučit k smrti a Modrý bandita mu za tento čin přísahá strašlivou pomstu. Takže se skupinka vydá po stopách Odiouse a v cestě jim stojí spousta nástrah, včetně nebezpečných Naštvaných lidí.

- Jaký to podivný svět, jeden den je miluješ a další den je chceš zabít tisíckrát jinak.

Příběh Modrého bandity a jeho družiny se proplétá s realitou a Modrý bandita víc než Alexandriina otce představuje samotného Roye, protože i on v průběhu příběhu ztrácí vůli pokračovat ve své misi. Alexandrii se jeho vypravování nesmírně líbí, proto se snaží vyhovět Royovým prosbám a snaží se mu nějaké ty „prášky pro hluboký spánek“ sehnat. Jenže se jí to vždycky nějak pomotá a ona nikdy nepřinese dost velkou dávku. I když je Alexandria jen pětileté baculaté děcko, tak má v sobě velký kus bojovníka a chápe, že je jen na ní záchrana Roye a jejích oblíbených hrdinů z pohádky.

- Dala jsem ti tu lahvičku.

- Já vím, ale nebylo tam dost prášů, abych usnul. No tak, buď hodný bandita

- Já nechci být bandita.

Pád je hrozně těžké správně popsat, stejně jako všechny filmy Tarsema Singha. Jsou plné barev, exotických míst a dost surrealisticky vypadajících kulis a kostýmů. Zdá se mi, že se doslova vyžívá bizardních obrazech a tahle jeho libůstka se naplno rozjela v pohádkových sekvencích, které zprvu kontrastovali s reálným světem Roye a Alexandrie, ale postupem času se začaly prolínat.

Co bylo ale velkolepé, byly místa, kde se natáčelo a jejich spojení. Modrý bandita se prohání po Tádž Mahalu, Karlovu mostu, krásnými zelenými loukami, vyprahlými pouštěmi a nádhernými zámky. Film je dobrý nejen po vizuální stránce, ale ani příběh nepokulhává, jak bývá u takovýchhle bombastických děl zvykem. Je napínavý až do konce, celou dobu není jasné jestli bude Roy žít a bojovat anebo všechno vzdá. Stejně tak není jasné, jaký osud přichystá Modrému banditovi.

Pád byl pro mě velmi líbivá pohádka pro ty, kteří jsou už starší, ale pochybují, že se bude líbit každému. Na to je tam těch bizardností přece jen trošku moc.

- Je to přirozený řád věcí…všechno musí umřít.

Až na pár vyjímek jsou tahle jména dokonale utajená. Nikdo nestojí o to, aby nějaký odvěký nepřítel zaskočil za ženou/dítětem/rodičem na návštěvu a vysvětlil, že se mu ta věčná držková od super-příbuzného prostě přestala líbit. Takže rodiny přísně utajené a když už má hrdina veřejnou identitu, jako třeba Elongated man, tak je zajištěno, že jeho příbuzní budou žít v něčem, co má ty nejvyšší možné zabezpečovací prvky.

To jediné, co chybělo u Elongated mana, byl snad už jen příkop s lávou a hlídací pávi. Ale i to nepomohlo. Jeho ženu Sue někdo dost brutálně zavraždil u nich doma, na místě, kde se jí nemělo nic stát, na místě až po střechu napraným všemi možnými i nemožnými, zemskými i mimozemskými technologiemi, které měly udržet špatňáky na druhé straně dveří. Všechny týmy DC universa jsou na nohou a hlavní prioritou je hledání vraha. Jednak měl Sue každý rád a za druhé o pár dní později vrah naznačil, že to se Sue byl jen začátek a že by si hrdinové měli dát pořádného bacha. Jak bylo řečeno, hned po pohřbu si týmy rozdělí padouchy o kterých si myslí, že by zvládli obejít všechny zabezpečovací prvky a ještě jako bonus usmažit Sue půlku těla. Více méně to berou metodou pokus-omyl, ale přesto jde jeden tým najistotu. Není překvapením, že ho tvoří Elongatedman (natahovací schopnosti), Hawkman (lítá, mlátí kolem sebe palcátem), Atom (neuvěřitlně se zmenšuje) , Black Cannary (sonický řev) a Zatara (čarodějnice), kteří jak se zdálo, vždycky tvořili takovou ligu uvnitř ligy. Hrdinové, kteří nikdy nebyli extrémně svatí a kteří vědí, jak je možné, že všichni padouši zapomenou civilní jména jejich kolegů po tom, co jim nakopou prdele. Ne zrovna dobrovolně se k nim přidává i Flash s Green Lanternem a vyráží na doktora Lighta, který v minulosti Sue hodně ublížil a kterému naoplátku hodně ublížila výše zmíněná pětice.

Jak příběh pokračuje, tak na světlo začínají vyplouvat ne zrovna pěkné věci o hrdinech kolem svaté DC trojce Supermana, Batmana a Wonder woman. Už podle názvu je jasné, že akční rovina ustupuje do pozadí a vše je zaměřeno na psychologii hlavních postav. Úplně každý má někoho blízkého, který mu zemřel, nebo někoho kdo je teď v nebezpečí, protože vrah, jak se zdá, zná dokonale poměry v Lize. Každý z hrdinů se náhle snaží trávit co nejvíce času s rodinou a ti, kteří už žádné rodiny se o to zuřivěji vrhají do pátrání.

DC není zrovna moje parketa, dávám přednost v Marvelu, nevím proč, ale pro mě je takový uvěřitelnější…rozhodně tam není každý třetí jaderný fyzik, kterému se zvrtnul/vydařil projekt a on tak získal superschopnosti. Když DC tak už jedině Batman. Jenže tohle mě donutilo trochu přehodnotit pohled na věc. Existuje spousta příběhů, které ukazují odvrácenou stranu superhrdinství. Nutno objektivně podotknout spousta lepších příběhů, jenže ty se jakoby oprosťují od všech emocí a ukazují jenom tu špínu, hnus a zoufalství. Což o to, takové story mám moc ráda, ale Identit crisis je v tomhle trochu jiné.Tam je jen to zoufalství, které je, řekla bych, silnější než kdekoliv jinde. Člověk by jim málem odpustil ty elasťáky i ty zpropadené jaderné fyziky.

Není to špičkový příběh, ale rozhodně je velmi nadprůměrný.

• A proč jste to neřekli ostatním? Bruceovi? Clarcovi? Ani Arthurovi?

• Nejsou pitomí, Wally. Věří čemu chtějí věřit…A slyší to, co chtějí slyšet.

Vlastně v každém díle Petshop of Horrors někdo zemře. A to začne být podezdřelé detektivu Leonovi který jako jediná postava spolu s hrabětem figuruje ve všech dílech. Když jsem sledovala amv netušila bych že bude v Petshop of Horrors nějaký humor. Je tam ale ne takový že byste se popadali za břicha některé scény vyloudí maximálně úsměv. Třeba to když Leon přišel na to jak vytáhnout z hraběte informace ohledně zákazníků. Stačilo mu před nosem zamávat košíkem dortů.Hrabě šíleně miluje sladké. Zamávejte mu před nosem větrníky a zatančí vám u tyče, uznejte že nad tím, by se vyplatilo zauvažovat. NE!…Pryč! Pryč vy chlípné myšlenky hříšné!

Nebo to jak se hrabě všude dostane protože prodal domácího mazlíčka snad každá významné osobě ve městě. Leonův šéf má od něj pejska a starosta eh..tučňáka?.
Mě fascinoval domácí mazlíček samotného D, takový malinký netopýrek s růžky jnž vydává zvuky jako „Kyo, Kyo“. Petshop of Horrors rozhodně nedoporučuju lidem se slabším žaludkem protože pár scén na mě bylo moc.

Jména dílů:
1 Daughter
2 Delicious
3 Despair
4 Duel
(Teď mě napadá byl to záměr že všechny díly začínají na D? )

Amv
Nightwish-Dead to the world-druhý díl v kostce
Delicious Despair-Mix druhého a třetího dílu
Korn-Forksaken-taková všeho chuť

Celkem reálný příběh je docela příjemná změna oproti jiným anime, plným démonů, kouzel a podobných udělátek. To, co se odehrává v Paradise kiss, by se teoreticky mohlo přihodit každé pěkné holce, která má potenciál být modelkou.

Yukari Hayasaka se pilně učí aby se dostala na univerzitu a když jde po ulici začne na ní pokřikovat takový zjev ( jménem Arashi Nagase), který jí začne vykládat jak vypadá úžasně. Yukari přirozeně vezme nohy na ramena, ale vrazí do Isabelly, která k Arashimu očividně patří. Yukari se na Isabellu podívá a omdlí. Probere se a první co uvidí je Arashiho trochu dětinská přítelkyně Miwako.

Následně jí začnou přemlouvat, aby jim dělala modelku na školní módní přehlídku. Všichni tři totiž navštěvují prestižní uměleckou školu, kde studují na módní návrháře, nebo tak nějak.Yukari potřebují, protože nemají modelku, která by předvedla na soutěži modely jejich módní značky Paradise kiss, nebo taky Parakiss. Samozřejmě odmítne (což Arashiho neskutečně vytočí) a uteče, protože jí všichni přijdou absolutně praštění. Naneštěstí pro ní si v jejich ateliéru zapomene diář a „šéf“ Paradise kiss George jí ho vrátí pouze v případě, že si pro něj dojde.

Tak takhle nějak to celé začíná. Jak už asi tušíte Yukari ( které jen tak mimochodem říká Miwako Caroline) nakonec souhlasí, že jim ty šaty předvede a dokonce začne uvažovat o dráze profesionální modelky. Vůbec se Yukari celkově změní, z poslušné školačky se stává dospělejší osoba. Spřátelí se z lidmi z Parakiss a pozná že to nejsou takový šílenci, jak se jí na první pohled zdálo, ale že jsou prostě tak normálně praštění.

Musím říct že mě Paradise Kiss dostalo, jinak bych neseděla několik hodin vkuse u počítače, s očima přilepenýma na monitor. U anime mám ráda když není jednoduché předvídat děj a u tohohle to platí dvojnásob. Když už si myslíte že se stane to a to překvapí vás skoro pravý opak. Platí to hlavně o vztahu George a Yukari.

První co mě zaujalo byl opening Lonely in Gorgeous od Tommy February, i když poslouchat jen na vlastní nebezpečí, je to jedna z těch melodií kterou když si pouštíte moc dlouho hrozí absolutní zblbnutí (věřte někomu kdo jí poslouchal hodinu v kuse).

Tak teď kresba, myslím že stačí napsat jen moc pěkná, postavy jsou skoro realistické, jediné co mi vadilo bylo zjednodušování a podobné opičky J normálně je mám ráda, ale sem se mi moc nehodily.

Kdybych měla ve zvyku hodnotit anime tak tohle by dostalo max. bodů

George – Šéf a hlavní návrhář značky. Také bisexuál, jak s oblibou zdůrazňuje. A také osudový muž z dost problémové rodiny, jeho matka byla krásná modelka, která dělala milenku nějakému bossovi. Buď ho máte rádi a nebo ho nesnášíte, protože nikdy není tak docela jasné, jestli bude ten hodný anebo špatný. Někdy je vzor arogance, jindy sladce starostlivý. Ale k dobru mu budiž přičteno, že dokázal v Yukari najít špetku sebevědomí, kterou, spolu se zbytkem svých přátel, vytáhl na světlo

Yukari -  Studuje na prestižní střední škole, i když jí zvládá jen hodně špatně, taky je šíleně zamilovaná do svého spolužáka, nebo si to alespoň myslela do chvíle, než se seznámila s Georgem. Yukari byla zprvu hodně pod vlivem své matky, která chtěla aby se dostala na medicínu. Jenže ona na to prostě neměla, tak se ničila ve škole, jen aby byli rodiče spokojení.  Její hlavní problém je to, že neví co od života vlastně chce.

Miwako- Vypadá tak na pět, dokonce se i tak chová, ale ve skutečnosti je už dávno plnoletá. Je velice přátelská a bezprostřední a je šťastná, když se kolem ní mají všichni rádi a nikdo nemá problémy. I když je dobrá švadlenka, tak má problémi s navrhováním vlastních věcí, takže jednoduše spolu s Arashim, se kterým chodí, realizuje Georgeovi návrhy. Její sestra je slavná módní návrhářka

Arashi – Na první pohled uvřískaný hrubián. Na ten druhý to samé, ale na třetí je to velmi schopný krejčí s dost praštěné punkové rodiny. S Miwako chodí už hodně dlouho a strašně na ní žárlí. To on přivedl Yukari mezi lidi z Paradise Kiss. Hraje na kytaru v kapele a miluje piercingy a tetování.

Isabella- Krásná a elegantní dáma, nejlepší přítelkyně George. Zná se s ním od dětství, kdy jí velice pomohl. S vděčnosti mu teď pomáhá s výběrem a navrhováním vzorů na látky. Pokud někdo ve skupině uvažuje, je to právě ona.  V jednom z velých překvapení seriálu figuruje právě tahle slečna s květinou kolem oka

Druhá světová válka postavila na hlavu, co mohla. Speciálně Japonsko by mohlo vyprávět. Deset let po notoricky známém ukončení bojů srovnáním Nagasaki a Hirošimy se zemí, se začíná země vycházejícího slunce zase dávat do pořádku díky agresivnímu ekonomickému růstu, který podporuje vláda. Jenže ten růst je až moc agresivní a spousta lidí přišla o práci (pravděpodobně díky mechanizaci v továrnách) A když nemají lidé práci, nemají peníze, a když chybí peníze, není na jídlo. A když není na jídlo, lidi mají vztek. A vzteklí lidé obvykle sahají po zbraních. Proto byly demonstrace a nepokoje prakticky na denním pořádku a protivládní organizace se pilně věnovaly terorismu a boji proti Ústřední policii a speciálním obrněným jednotkám zvaným Kerberos.

Příběh odehrávající se v roce 1960 začíná demonstrací, která se zvrhne v pořádný boj. Vzduchem létají upravené Molotovovi koktejly a cihly a policie má co dělat aby rozzuřený dav udržela na uzdě, ale stále se drží zpět. A jedna nenápadná dívenka v červené bundě právě dostává v tašce „dárek“ pro svou „babičku.“ Dívka, která patří mezi kurýrky výbušnin zvané Červené karkulky, dárek předá a „babička“ se o něj podělí s pány policisty, kteří tím, že mezi nimi vybuchla bomba, nejsou zrovna dvakrát nadšeni a začnou zatýkat lidi. Situace se tak vyhrotila, že musí zasahovat i speciální jednotky, které si začnou hrát na kočku a myš s teroristy v kanálech, kam se po odpálení bomby schovala i ona dívka. I když jsou Karkulčini společníci zastřeleni, vypadá to, že jí se utéct podaří. Jenže najednou se přední zjeví člen speciálních jednotek Kazuki Fuse, který jí kdoví proč nedokáže zastřelit a dívka na sobě raději odpálí další nálož, než aby padla do zajetí speciálů. Fuse je po tomto incidentu postaven před komisi a přeložen do výcvikového tábora, kde ho kvůli dívce trápí výčitky svědomí, což ho mate, protože lidi jako on by v tomto ohledu měli být bez emocí. Koneckonců ona byla teroristka a on měl přední chránit lidi. Zjistí si, jak se dívka jmenovala (Nami Agawa) a navštíví její hrob, u kterého se seznámí s její sestrou, která mu dokonale změní život. Bohužel jak všichni ví, romance mezi člověkem a šelmou nedopadají nikdy šťastně a Fuse je vážně spíš šelma, než člověk. Tedy alespoň ze začátku.

Jin roh – The Wolfs brigade mi přišlo hodně zvláštní. Nevím ani jak správě definovat žánr, jestli jako drama romantické, nebo akční, politické, či všechno tohle najednou. Po celou dobu co jsem film sledovala, jsem měla takový divný pocit, že nevím, co přijde a jak to s hrdiny dopadne. U většiny anime se mi s větší, či menší přesností povede určit, co se bude dít, jenže Jin Roh je anime plné intrik a politických machinací, takže tu není nouze o překvapení a takřka kaoriyukiovské dějové zvraty. Později tam těch intrik a zvratů bylo na můj vkus až moc, mám raději přímočařejší záležitosti. Přestože do sebe na konci  všechno zapadlo, bylo poměrně složité pamatovat si o co šlo ve všech těch tajných schůzích zpravodajců a policie, ať ústřední nebo místní, kteří vesele kuli pikle proti speciálním jednotkám a skupině zvané Vlčí brigáda, o které se vědělo jen to, že se o ní nic neví.

Jin Roh mi na konci připomínalo bitvu v Koumském údolí. Přirovnání k bitvě, kde se obě dvě strany navzájem vlákaly do pasti, je dle mého více než trefné. A právě konec se mi na celém filmu líbil zdaleka nejvíc. Hlavně ta poslední scéna mě dostala a nutila přemýšlet, jak je tohle k čertu možné? Vždyť takhle to skončit nemohlo! Pak jsem si uvědomila, že ve světě anime je možné absolutně všechno a zvlášť v anime, které se opírají o jistou reálnost, jako je třeba Jin Roh. Chvílemi jsem měla dojem, že sleduji hraný film a dokonce si to jako jedno z mála anime dovedu i jako hraný film představit a zajímalo by mě, proč Japonci dělají live action třeba Jigoku shoujo, nebo Sailor moon, když mají před nosem tak zajímavý námět. Jin Roh, i když se to nezdá, zrovna anime nabyté akcí a násilím, jde spíš o jakési hodně pokřivené romantické drama protkané příběhem Červené karkulky. Nevím jak u ostatních, ale na CD na kterém tenhle film mám, se rozhodně v poličce prášit nebude. Jen tak mimochodem neví nějaká dobrá duše, jak se jmenovala ta krásná píseň ze závěrečných titulků?

A pak vlk sežral Červenou karkulku…

Pohádka o červené Karkulce

Byla jednou jedna holčička, která sedm let neviděla svoji maminku.

Musela se obléci do železných šatů a pak jí řekli:

„Až budou tyto šaty obnošené, budeš se moci vrátit ke své mamince.“

Děvčátko začalo dřít šaty o stěnu, zoufalé snahou je rozervat.

Když se šaty rozpadly, dostala trochu chleba a mléka spolu s malým kouskem másla a sýra, pak se vydala k domku své maminky.

V lese potkala vlka, který chtěl vědět, co nese.

„Mléko, chleba a trochu másla a sýra.“ Odpovědělo děvčátko.

Když vlk požádal o trochu jídla, děvčátko ho odbylo, že je to dárek pro maminku. Vlk se tedy zeptal, jestli se vydá po cestě z hřebíků, nebo jehel. Když děvčátko odpovědělo, že po cestě z hřebíků, tak se vlk rozloučil, rozeběhl se cestou jehel a sežral maminku děvčátka.

Nakonec děvčátko dorazilo k domku své maminky.

„Maminko, otevři dveře.“ Zavolalo.

„Pojď dál, je otevřeno.“ Odpověděl vlk. Ale dveře nešly otevřít, tak děvčátko vlezlo do domu skrz díru.

„Maminko, mám veliký hlad.“ Řeklo.

„Vezmi si maso z kredence.“ Poradil vlk. Bylo to maso z maminky, kterou zabil. Velká kočka vyskočila na kredenc a zamňoukala.

„To co jíš je maso tvojí maminky.“

„Maminko, na kredenci je velká kočka, která tvrdí, že jím tvé maso.“

„To je lež. Hoď po ní botou.“ Když děvčátko dojedlo, dostalo žízeň.

„Maminko, já mám žízeň.“ Řeklo.

„Napij se vína z kotlíku.“ Poradil Vlk. Když dopila, přiletěl ptáček a sedl si na krbovou římsu.

„To co piješ je krev tvé maminky.“ Zazpíval.“Piješ krev své maminky!“

„Maminko, na krbové římse je ptáček, a říká, že piju tvou krev.“

„Hoď po něm svůj plášť.“

„Maminko, já jsem tak unavená.“ Řeklo děvčátko, když se najedlo masa a napilo krve.

„Pojď ke mně a trochu si odpočiň.“

„Maminko, jaké to máš velké uši!“

„To abych tě lépe slyšela, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké oči!“

„To abych tě lépe viděla, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké ruce.“

„To abych tě mohla lépe obejmout, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké zuby!“

Děvčátko se vysvléklo a přišlo k posteli, kde ležela jeho maminka s divně nasazenou kápí.

„Maminko, jaké to máš velké oči.“

„Jaké to máš velké uši.“

„Jaké to máš velké ruce.“

„Maminko! Jaké to máš velké zuby!?“ A pak vlk sežral Červenou karkulku.

(Můj velmi amatérský překlad z anglických titulků, když tak prosím nekopírovat)

Manga vychází od roku 1997 a anime má třináct dílů plus šest ova, sedmé se teprve chystá.

Anti-hrdina celého příběhu výše zmíněný upír Alucard pracuje pro anglickou organizaci Hellsing, která se zabývá lovem upírů a jiných podvratných živlů a je pod přísným vedením Lady Integry Hellsing. Anime je vyprávěno prostřednictvím mladé policistky Ceras Viktorie, kterou musel Alucard postřelit, aby zlikvidoval upíra který vybil jednu malou vesničku a Viktoriinu jednotku. A protože Viki měla štěstí, že byla ještě panna, Alucard ji zachránil tím, že jí předělal na upíra. Takže je Viktorie vtažená do světa o kterém předtím ani neměla tušení. Světa upírů, ghoulů, vlkodlaků a šílených nacistů. Viktorii se samozřejmě jako hodné holce příčí spát v rakvi, nebo nedej bože sosat krev, ale jak sama později zjistí, pokud chce žít, tak nemá na výběr. Mezi asi nejvtipnější scény vždycky patří to, jak objevuje svojí sílu. Třeba její údiv, jak dokáže zvednout jednou rukou granátomet, který měl Walter problém vůbec jen dostat na stůl. Miluju tu část kdy se Alucard chystá skočit po Alexandru Andersonovi v muzeu a Viki mezi nimi protáhne turisty, aby se nepozabíjeli. Otec Alexandr patří mezi moje oblíbené postavy, pracuje pro Vatikánský protějšek Hellsingu a jako správný katolík nemůže ty protestantské psi ani cítit. Taky se dokáže regenerovat, což z něj dělá pomalu jediného rovnocenného soupeře Alucarda. Díly kde se Alucard setká s Alexandrem patří mezi ty nejlepší.

První čeho si v Hellsingu všimnete je vizuální zpracování, převládají odstíny černé, červené a oranžové. A tohle, spolu s vynikajícím hudebním doprovodem navozuje atmosféru, typickou pro celou sérii. Všem vnucuju že Hellsingovský opening je nejlepší ze všech a za tím si stojím, před tím ani po tom se mi žádný tolik nelíbil. A doporučuju si i někde stáhnout soundtrack, protože ten vážně stojí za poslech.

Existuje ještě manga Hellsing: the Dawn, jednohubka z toho co se odehrávalo za druhé světové. Alucard je ženská a s Waltrem mlátí puberta, nemá to chybu. Je tam vysvětleno docela dost věcí, které mi v manze nebo anime nedávali smysl. Než začnete z Hellsingem vůbec by nebylo na škodu si to pročíst

S Mihaiem se setkáte hned na začátku, je to celkem sympatický muž ve středních letech. Připadal mi jako takoví ti bohémští básníci nebo malíři, no i když ti vám asi nebudou schopni ustřelit hlavu velkou pistolí. Jako o jediném se dozvíte skoro všechny detaily ( styď se Haine)

Když jsem už tak nakousla Haina (Haineho, pardon, ale nevím jak to správně skloňovat) První čeho jsem si na něm všimla je že je to vcelku fešák, já vim že jsem povrchní co semnou naděláte. Hned za Naoto je to nejzáhadnější postava. Ať je Haine co je určitě to není tak docela člověk (jak jinak mohl přežít x kulek v hrudníku a pád z okna? A prosím uvědomte si že tohle není Naruto )

Naoto si ze svého dětství nic nepamatuje (tedy tak jsem to alespoň pochopila) dokonce ani svoje pravé jméno. Ví jenom to že s rodiči před někým utíkali a následně ten někdo rozčtvrtil jejího otce a matku a jí zůstala jizva na prsou ve tvaru X ( pro vysvětlení otec kryl matku vlastním tělem a matka zase chránila Naoto)

No a Badou… jak jsem zmínila Badou je magor a já ho zbožňuju. Živí se tím, že fotí páry při činnosti, která má sloužit k rozmnožování a pak ty fotky prodává. A jeden mafiánský boss nechce aby se svět dozvěděl o jeho úchylce a proto na chudáka Badoua poštve celý gang, aby získal zpět „ukradené tajné materiály.“ Kdyby nebyl Badou manga by ztratila většinu vtipu. Z jeho hlášek jsem opravdu nemohla. A poslední drobný detail o osobnosti našeho jedno očka, nevydží bez cigarety déle jak pět minut, a pokud je mu déle odpírán nikotin. *polk* To už bych raději cíleně provokovala mojí mámu, než abych mu stála tváří v tvář.

Doufám že jsem nikoho tímhle neodradila, Dogs je skutečně skvělá manga a stojí za pozornost .

Postavy

V rámci propagace téhle úžasné mangy jsem se rozhodla sepsat něco o čtyřech hlavních postavách. MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY! Mohla bych později, pokud mě fanoušci Dogs nezavraždí, napsat něco i o postavách vedlejších, ale momentálně je pro mě priorita dopsat Sandmana

Mihai – Mezi zabijáky neměl konkurenci, a i když se teď spíše stáhl, není dobrý nápad ho podceňovat. O jeho minulosti se toho z ústřední čtveřice ví nejvíc. Dřív míval na starosti synáčka svého šéfa Iana a dá se říct, že byl zamilovaný do prostitutky jménem Milena. Jenže jednoho dne Ian Milenu zavraždil, což Mihaie dost vzalo. O pár let se s Ianem opět setkává právě u Milenina hrobu, kde vyplývá najevo, proč to Ian provedl. Po téhle kapitole čeká Mihaie až na pár momentů pauza. Což je škoda, protože Mihaie mám ráda, ale v nejnovějších kapitolách Bullets & Carnage (k dnešnímu dni je jich přeložených dvacet sedm) to pěkně rozjel a dokázal, že se s ním ještě musí počítat.

Naoto – Jedna z nejtajemnějších postav mangy, i když poslední dobou, stejně jako na ostatní „hrdiny“ příběhu začíná mangaka prozrazovat čím dál tím více (Nightie nabývá neblahého dojmu, že Dogs budou brzy končit) Naoto v dětství někdo vyvraždil celou rodinu a ona vyvázla pouze s velikou jizvou tvaru x na hrudníku, jak k ní přišla, jsem už vysvětlovala dříve. Její pravé jméno není Naoto, ale pojmenoval jí tak muž, který se jí potom ujal a udělal z ní to co je. Můžu říct, že to jméno nedostala jen tak pro srandu králíkům. Naoto se později snaží přijít na to, proč byla její rodina zavražděna.

Haine – Podivínský albín a hlavní hrdina, protože Bullets & Carnage se prakticky točí jen kolem jeho maličkosti. Sice nemám ráda týpky, kteří vyžerou celý příběh, ale u něj mi to moc nevadilo. Ze začátku se o něm vůbec nic nevědělo, jen to, že asi není člověk. Není. Když byl malý, byly na něm spolu s dalšími dětmi, prováděny pokusy a on má jako by rozdvojenou osobnost. Není zrovna společenský typ a jeho nejlepší přítel je Badou. Stará se o malou mutantku s křídly jménem Nil a má úžasný smysl pro humor. Jediný kdo hází lepší hlášky je už jen Badou.

Badou – Na první pohled magor a druhý pohled nedopadne o nic lépe. Je nezodpovědný, hlučný, otravný a trpí smrtelnou závislostí od nikotinu. Jeho poznávací znamení jsou dlouhé rudé vlasy, páska přes oko a právě zapálená cigareta. Kouří už od malička a řekla bych, že jeho plíce se už dají použít jen jako neprůstřelná vesta. Ale jakmile je bez nikotinu déle jak pět minut začíná být podle Haina drobítek nervózní (čti: je schopný sám postřílet celou mafii) V Dogs byl hlavně coby komická vložka a ten, jehož musí kamarádi neustále tahat z průserů. Podobnou funkci plní i v druhé řadě, s tím rozdílem, že se čtenář dozví, že Badou to v minulosti neměl vůbec lehké. Badou měl totiž bratra, novináře, který zemřel při jednom ošklivém incidentu, při kterém Badou přišel o oko. Od té doby se protlouká, jak může. Pracuje jako paparazzi, nebo jak se dá nazvat, že šmíruje lidi, pomáhá Hainemu nebo pracuje v obchodě. Jo a jen tak mimochodem, už od malička umí prát, šít a i vařit *_* Jo a ještě obrázek malýho Badoua s bráchou, to jsem si opravdu nemohla odpustit >klik<

Jenže když začnou umírat vrazi a zloději po tuctech je jasné, že si toho dříve, nebo později někdo všimne. Lidé mají nového hrdinu a záhadnému zabijákovi začnou přezdívat Kira.

Bohužel žádný právní systém na světě nedělá rozdíl mezi vraždou zločince a vraždou nevinného. Vražda je vražda, proto se o Kiru začne brzy zajímat policie. I to v tomhle případě hraje Raitovi do karet, tým vyšetřovatelů vede jeho otec a toho by ani ve snu nenapadlo synáčka podezřívat. Raito nepochybuje, že mu jeho plán vytvořit utopickou společnost vyjde. Do chvíle, než se na scéně objeví jeden z nejlepších detektivů světa a navíc jedna z nejzajímavějších postav v anime všech dob, podivínský chlapík L. L snad nikdy nedělal nic normálně, nikdy nenosí ponožky, jakoukoliv věc drží tak, jako by se jí štítil, sedí prazvláštně zkroucený a živ je jen o sladkém. A za pár hodin dokázal zjistit o Kirovi víc, než by se povedlo japonské policii za rok. Raito konečně dostal rovnocenného soupeře. Ti dva spolu rozehrají psychologickou hru na takové úrovni, že se jeden nestačí divit a vlastně ani neví komu fandit. Raito se cítí ohrožený a později je schopný zlikvidovat každého, kdo se pokouší odhalit tajemství kdo je Kira a neštítí se při tom likvidovat i nevinné lidi. U mě si to dokonale pokazil tím, jak donutil Naomi spáchat sebevraždu. Od té chvíle jsem nadšeně fandila L a málem tleskala pokaždé, když se mu podařilo Raitovi vzít vítr z plachet.

A aby to nebylo málo zamotané objeví se další osoba vlastnící Death note, hloupoučká modelka Amane Misa později známá jako Druhý Kira. Misa Kiru bezmezně zbožňuje a byla by pro něj ochotná udělat cokoliv, čehož později Raito bez milosti využívá.

Vím, že psát něco o Death note je jako pokoušet se rybičkám prodávat balenou vodu, jednu dobu se na něj díval snad každý. Jenže já si nemůžu pomoc, DN je skvělé anime podle prý ještě lepší mangy. To bohužel nemůžu posoudit, z mangy jsem přečetla tak čtyři volume a pak jsem na to nějak pozapomněla. Na anime jsem se koukla na doporučení známé, řekla mi že když se podívám na první čtyři díly, tak to budu prostě muset dokoukat celé. Měla pravdu DN jsem dala za necelý týden a ještě teď mě bolí čelist, jak jsem měla celou dobu hubu otevřenou.

Docela chápu proč se Death note stal pomalu kultem. Death notes má všechno co mě na anime baví, hezkou animaci, napínavý příběh, maniakální záporáky a vedlejší postavy si člověk dokáže zapamatovat i jinak, než jako bezvýznamnéhopoldu č.10 (Aizawa-san do každého anime! ) DN taky dost dobře zobrazuje co z člověka dělá moc a vy se nestačíte divit, jak se z relativně slušného kluka stala bestie, před níž se klepe celý svět. A to včetně Američanů. Ke konci už jen děkujete všem svatým, že neexistuje žádný Death note a vy v klidu můžete šikanovat spolužáky, nebo lhát mamince, aniž by vám hrozilo rozšmelcování náklaďákem/uhoření/to, že se rozhodnete spáchat sebevraždu/infarkt. Já osobně jsem po skončení DN měla jen obrovskou chuť na panáka (samozřejmě jen obrazně, jako nezletilá alkohol nemůžu! Ahoj mami a tati )

Teď jen tak okrajově k openingu a endingu, ten první byl opravdu pěkný, málo který opening nechávám dojet celý, kromě DN už to byl jen Hellsing, Trinity blood a Paradise kiss. O to byl nepříjemnější šok u dvacátého dílu, ten nový opening mi málem způsobil epileptický záchvat, z elegance se stalo zběsilé cosi, co nazvala moje sestra „husťárnou“ Ending to samé, i když co jsem četla na internetu, tak se nad ním fangirls úplně rozplývaly, no tak se tam na pět vteřin objevil Raito z rozepnutou košilí. Bóže.

Jen tak mimochodem, sem blázen nebo Mello vypadá jako moje mladší sestra?

Takže dnes v 16:27 středoevropského času jsem konečně dočetla Angel Sanctuary. Je to docela zvláštní pocit, už asi vím, jak se cítí ti hrdinové ve fantasy po tom, co zmasakrují černokněžníka, všechny jeho sluhy a zachrání princeznu. Pravděpodobně dřepí v lese na pařezu a přemýšlí co dál, tak dlouho než se seberou a půjdou zachránit další princeznu a zabít dalšího černokněžníka (nebo na opak) Já se pravděpodobně vrhnu na Caina. Ale nejdřív, pokud vám to nevadí, bych se ráda podělila o čerstvě nabyté dojmy. Moje povídání může obsahovat spoilery, takže pokud jste s četbou kdekoliv jinde než kolem kapitoly sto deset, tak laskavě přestaňte číst, nebo mi alespoň nenadávejte. Varování jste dostali a ne že ne.

Angel Sanctuary se ukázalo jako typicky Kaori Yukiovské. Najít postavu, která v minulosti neměla žádné trauma je jako hledat pannu v bordelu a opravdový záporák není jasný až do posledních kapitol. Mě samotnou tohle zjištění v Angel Sanctuary překvapilo a když spadla ta pomyslná opona, stále jsem zírala na obrazovku s otevřenou hubou. Budu se opakovat, ale Kaori je buď génius, nebo absolutní šílenec. Zajímalo mě, jaké měla dětství, buď jí týrali rodiče, anebo ďábelské dvojče, což v jejích dílech bývají často původci všeho zla. Ta teorie s ďábelským dvojčetem je asi přehnaná, protože je autorka jedináček…to by vysvětlovalo její značně pokroucený pohled na sourozenecké vztahy. (já mít bratra nesáhnu na něj ani dráždidlem na šimpanze, ale když to Kaori baví.) Další věc, která je pro mangy Kaori Yuki typická je, že na postavy z jejích příběhů, i na ty vedlejší, nezapomenete. Když o tom tak uvažuju, tak já jsem je měla skoro všechny ráda. Uriela, protože měl fajn kosu, krásné vlasy a měl rád Doll. Rafaela kvůli Barbiel a naopak. Michaela, no protože to byl Michael. Gabriel…tu jsem vlastně ráda neměla. Setsunu protože to byl takový blb. Kiru a Katoua, protože když si hráli na inkvizitory, neměli hoši chybu. Arachne, protože ke konci dostal(a) rozum. Mohla bych pokračovat do rána, na každé postavě bych našla něco, co se mi líbilo, ať už to bylo něco vážného, nebo třeba jen malichernost. Sice tím, co teď napíšu, budu negovat všechna svoje tvrzení v předchozím týdnu, ale jednou z mých nejoblíbenějších postav stále zůstává duo Rosiel/ Katan. Katanova pozice byla neotřesitelná už od doby, co jsem poprvé viděla OVA. Pro tyhle věrné sluhy mám slabost a on tak roztomile kontrastoval s Rosielem, třeba tím jak se mu nelíbilo, že musí umírat nevinní, protože jeho katanservisy s úzkýma očima byli prostě kyááá a protože byl později s pistolí cool a na konci byl neuvěřitelně krásný, viz obrázek. Teď se trochu rozpovídám o Rosielovi. Hodně lidí ho nemá rádo, ani se jim popravdě nedivím. Jeho narcistická a sobecká povaha není pro každého, ale přesto jsem ho měla mnohem raději než „ledového čumáka“ Laylu alias Sevi-sama. Pro tyhle emocionální typy mám stejnou slabost jako pro věrné sluhy. Ze začátku jsem ho měla ráda, pak jsem ho dokonce zbožňovala, ke konci mi začal lézt na nervy, v jistém okamžiku jsem ho měla chuť roztrhat na cucky (viz první odkaz) a úplně na konci, když vyšlo na jevo jak je to ve skutečnosti složitá a zakomplexovaná osobnost a když si uvědomil, co provedl (klik na obrázek) jsem ho začala litovat a málem mě to rozbrečelo. Jenže to, co pak viděl Setsuna mě trošku uklidnilo a uvědomila jsem si, že mám ten dementní úsměv, který jsem měla na konci Boys next door , když Adrian viděl Lawrence na té střeše.

Konec celého příběhu byl hrozně zvláštní, ale jak jinak pěkný. Snad někoho uklidním, tím, že tam všichni nepoumírali ( Doll to přežila tralala *Nightie má radost*) a poprvé v životě bylo vyvráceno pravidlo Najtina oblíbená postava= odsouzenec k smrti.

Snad jsem tímhle svým výlevem neurazila nějakého odborníka na Kaori Yuki, který by mi mohl vytknout moje (ne)pochopení příběhu. Kdybych uměla pořádně psát, vyšlehnu vám tu padesátistránkovou esej, kde bych každou postavu a událost rozebrala do nejmenších detailů. Jenže já díky bohu pořádně psát neumím

Takže zatím, moji šílení andělé. Třeba se k vám někdy zase vrátím XD

P. S: Já stále tvrdím, že z Metatrona by Alan Rickman vyrostl. Kdyby měl šanci xD