V blíže neurčené galaxii zuří válka mezi technologii využívajícími okřídlenými a magií disponujícími rohatými. Spor, který se táhne tak dlouho, že si nikdo přesně nepamatuje kdy přesně začal, takže jeho hnacím motorem je nejspíše fakt, že ti s rohy nesnáší ty s křídly a naopak. Válka zasáhla prakticky celou galaxii a donutila ty, kterých se spor mezi dvěma stranami zdánlivě netýkal, zvolit si s kým budou, nebo je semelou obě frakce.

A v tomhle bordelu se poznali dva milenci – Marco a Alana. Ti dva se zamilovali, utekli spolu, vzali se a přivedli na svět rozkošnou holčičku Hazel. Zní to docela všedně. Holka potká kluka, zamilují se, vyvedou mladý. Jenže Alana má na zádech křídla a Marcovi z čela raší rohy za které by se nemusel stydět ani alfa muflon v pražské zoo.  Hazel je samozřejmě dokonalá kombinace obou ras, což samozřejmě jak jedna, tak druhá strana považují za odpornost a rouhání, které musí vymazat z povrchu zemského. Takže je mladá rodina už od svého založení neustále na útěku a v tom blázinci, ve kterém žijí, se snaží najít alespoň trochu klidné místo, kde by mohli vychovat svou dceru. Což se ukazuje docela problematickým, když vezmeme v úvahu, že mají za zadkem několik námezdních lovců, tajné služby obou frakcí, prince pocházejícího z rasy humanoidů s televizními obrazovkami místo hlavy a někoho z Marcovi minulosti. Zatímco jediný spojenec vesmírného Romea a Julie je jen duch dívenky, která kdysi stoupla na minu, teď má utržený celý spodek a funguje jako noční chůva pro malou Hazel, aby její rodiče mohli v noci bezestrachu upadnout do komatu, protože život dezertérů/uprchlíků/válečných zločinců s novorozenětem na krku jako bonus je takový kardio, že by si to ani Jillian Michaels nevymyslela.

Saga, je co se kostry příběhu týče, jedno véliký klišé. Milenci ze vzájemně znepřáteleného prostředí tu byli miliardakrát. Jenže pokud se klišé chopí někdo schopný, tak dovede i z okoukaného příběhu vytvořit něco unikátního. Brian K. Vaughan tohle umí. Musím říct, že jsem v tomhle případě předpojatá, protože jeho originální věci miluju. Runaways, Y: the Last man, Pride of Baghdad… všechny tyhle tituly patří mezi moje srdcovky. Saga má venku jen tři booky, ale už teď mohu s čistým svědomím říct, že jeho práci těžce dominuje. Ať už jde o postavy, prostředí, kresbu (i když to je zásluha perfektní Fiony Staples) Saga nepřestane čtenáře vyvádět z údivu. Jako by si Vaughan nejdřív něco šlehl, začal psát, pak se dostal z rauše a vybral si ty nejbizarnější nápady, kterého ve změněném stavu mysli napadly. A vytvořil z nich vesmír dřevěných vesmírných lodí, pavoukoidních žoldáků, vajec obrovských jako planety, humanoidů s televizními obrazovkami místo hlav, okřídlenými tvory s puškami nebo rohatci s kouzelnými meči. Dost nesourodá směska, ale Vaughan to dokázal dokonale pospojovat, takže si čtenář může vychutnat vesmír Sagy, který je tak nereálný, až vlastně působí znepokojivě normálně.

Za samostatnou zmínku stojí i kresba Fiony Staples, která nádherně dokresluje celkovou atmosféru. Nenapadá mě nic jiného, než že je to jednoduše krása. Ať se jedná o obálky nebo panely. Sbírá jednu cenu za druhou a já nechápu, jak je možné, že jsem se o ní dozvěděla až teď. I ten nejvíc die hard manga fanoušek, který se vyhýbá západnímu komiksu kvůli neestetické kresbě, by se na Sagu vrhnul a uznal, že Fiona je nadčlověk a že by jí měli zahrnou okvětními plátky sakury, zlatem a cenami.

Jen malá poznámka na závěr – ač se to nemusí zdát, tak Saga rozhodně NENÍ ideální dárek pro čtrnáctiletou ségru. Je to komiks s ratingem M a právem. Některá témata a i výjevy opravdu nejsou pro nikoho mladšího.

(A alelujá, Saga má vyjít na podzim česky, takže začněte šetřit)