Těmito výkřiky ptáků začíná příběh čtyř lvů, kteří se nešťastnou náhodou dostali do středu válečného pekla. Mladý lev Zill, stará jednooká lvice Safa s ne zrovna příjemnou minulostí, rozpustilé lvíče Ali a jeho matka Noor žijí celkem spokojeně v Bagdádské zoo pod pečlivým dozorem ošetřovatelů. A asi by tam žili do dnes nebýt amerického bombardování v roce 2003, kdy to dost odnesla hlavně zoo. Naštěstí ústřední čtveřice přežije a konečně „svobodní“ vyrazí do zničeného města.  Kdyby tušili, co je v troskách města čeká za hrůzy, jistě by raději poslechli Safu a zůstali by ve svém zničeném doupěti.

I když je příběh dost jednoduchý a dá se popsat prakticky jednou větou, já byla Pride of Baghdad nadšena. A to první vlna nadšení, kterou mívám po přečtení jakéhokoli komiksu, nebo mangy už dávno odezněla. Tohle oceňované veledílo od Briana K. Vaughana jsem četla ještě dávno, než mě chytli Runaways. Popravdě, kdybych si předtím nepřečetla Pride of Baghdad, tak mě asi Runaways minou. PoB je Příběh s velkým P. Je to jeden z těch kusů, po kterýc

h si dokonce i člověk jako já myslí, že všichni jeho oblíbení scénáristi a mangakové se mají ještě hodně co učit. Může se zdát, že trošku přeháním, ale po Hrobu světlušek je tohle pro mě jedno z nejlepších kreslených protiválečných děl. Mohla bych se obšírně rozepsat o americké zahraniční politice a o tom jak šlo v Irácké válce jen o ropu, ale nechci si znechutit skvělý dojem z tohoto dílka, kterému napomáhá i nádherná kresba Niko Henrichona. Ustřelená hlava žirafy, nebo želvičky obalené ropou vypadají až nehorázně reálně a vůbec se při pasážích zobrazujících vybombardované Bagdádské ulice, plné jak mrtvých zvířat, tak lidí, jen nevěřícně rozšíří oči. I když třeba někdo nemá rád komiksy, tak alespoň tohle by si mohl přečíst. Přesto, že vůbec nemám ráda konce, jaký mělo Pride of Baghdad, nelitovala jsem investovaného času a ani nebudu litovat investovaných peněz, pokud to někdy vyjde v Čechách.