David Gray je detektiv Los Angeleské policie a je to takový ten typ co je schopný obětovat práci cokoliv. Dokonce ho kvůli tomu i opustila manželka. Jednou David vyšetřuje případ podivné vraždy, a když i o několik dní později, je jediný svědek zabit značně brutálním způsobem, začne mít pocit, že je na stopě sériového vraha. A protože David bere heslo sloužit a chránit smrtelně vážně pustí se po stopě zločince s nebývalým elánem. Jenže když vtrhne do bytu hlavního podezřelého, zjistí, že tam ten muž není sám, v bytě je sním i několik poloprůsvitných zelených oblud. Ty Davida napadnou a on skončí v nemocnici, kde pak zjistí, že ho lidi přestávají vidět. Ty zelené potvory mu ukradly duši a on tak „propadl dírou v chodníku.“ A jako bonus pokud svou duši nedostane do roka zpět, stane se z něj právě jedna z těch příšer, které ho dříve napadly. Svou duši může získat jen v New Yorku, kde žije vůdce těch příšer, kterým všichni říkají Pěšáci. Pro malé připomenutí David žije v Los Angeles a to je od New Yorku sakra daleko a v Mezisvětě, kam se „propadl“ se dá cestovat jen pěšky, takže bude muset šlapat hodně rychle, aby se za ten rok do New Yorku dostal. Samozřejmě na to není sám, doprovází ho tajemná Laurel, která už předtím pomáhala Davidovi podobným získat zpět jejích duše. Nemusím snad říkat, že se to ještě nikomu nestalo. Přesto je David rozhodnut se nevzdat a spolu s Laurel vyrazil pro svou duši napříč Amerikou.

Kdybych měla Krajinu půlnočních stínů zařadit do nějakého žánru, tak by mě napadla jen fantasy road movie. To road movie se mi zdá trochu neobratné, ale jiný výraz mě nenapadl. Chvílemi se mi zdálo, že čtu Nikdykde, hlavně kvůli tomu druhému světu, kde žijí lidé, kteří propadli chodníkem, to znamená, že je všichni přehlíželi tak dlouho, dokud jednoduše nezmizeli. I když srovnávat Richarda s Davidem a Dvířku s Laurel je jako srovnávat jabka s hruškami. Tím jsem ale nechtěla říct, že Michael Straczynsky Neila Gaimana vykrádá, to ani omylem. Krajina půlnočních stínů má originální příběh a některé autorovi nápady mě dost zaujaly, jako třeba Lazar a jeho podivný anděl strážný, nebo to jak to bylo doopravdy s dušemi těch, kterým Laurel pomáhala, pak mohu ještě zmínit skladiště nerealizovaných nápadů z bonusového příběhu.

Teď bych to měla nějak shrnout. I když má celá kniha přes tři sta stran, nezdálo se mi to nijak natahované, právě naopak, možná by mi pomohlo k pochopení některých částí, kdyby byly drobet delší. Místy a hlavně ke konci mi to přišlo takové moc filozofické a mám ten dojem, že ne všichni pochopí jak je to ve skutečnosti z Mezisvětem, Pěšáky a Laurel, já osobně si alespoň namlouvám, že jsem to pochopila. Rozhodně to patří k tomu lepšímu, co se mi dostalo do rukou, i když rozhodně nedoporučuju to přečíst na jeden zátah, hlavně u konce by neškodilo trochu přibrzdit.