Dnes, v časech photoshopu, když vidíme něco neobvyklého zachyceného na fotografii, se najde jen málo kdo, koho by alespoň na půl vteřiny nenapadlo, zda jde o retuš. Vždyť fotografie jsou zmanipulovány i v úplně banálních případech, jako je třeba hezká holka na obálce časopisu. Kolikrát jste se podívali na obálku takového časopisu a řekli si: „týjo, ta je krásná?“ Mě osobně spíš napadá, že tolik vlasů na jedný hlavě být nemůže, nebo jak je možné, že má tak porcelánovou pleť a dlouhý krk. Hledáme úpravy a celek začínáme ignorovat. Počítače jsou všemocné. Jenže jak to bylo dřív, kdy počítače nebyly a když chtěl někdo vytvořit fantastickou fotku, jako třeba levitující dítě, tak na to musel jít o dost složitěji než je zvykem teď. Takové fotky působí o dost opravdověji a znepokojivěji. Jednoho až napadne, proč by se člověk namáhal s něčím takovým? Pro jednu momentku, která stejně zapadne? Ale musí to být stejně retušované, ne? Něco takového přece není možné? Tedy, alespoň by to nemělo být možné.

Mladý Jacob se s takovýmhle druhem starých fotografií setkával už od dětství. O všech si říkal, že jsou to jen dobové retuše a nebo dost bizarní aranže. Jenže každý z těhle sépiových nebo černobílých obrázků pro něj skrývá příběh vyprávěný jeho milovaným dědečkem, který je sám stejně zvláštní jako ty fotky o kterých mu vyprávěl pohádky. Dědeček pocházel z Evropy a díky monstrům jako malý přišel o rodiče a musel hledat útočiště v domově slečny Peregrinové, kde žil spolu s úžasnými dětmi z obrázků. Jako maličký Jacob rád věřil, že jeho dědeček bojoval s monstry, že existovala dívka, která létala a úžasní sourozenci, kteří dovedli vyrvat strom ze země i s kořeny. Jenže jak roste, tak chápe, že ty příběhy byly spíš alegorie na dědečkovo nešťastné dětství, kdy jako kluk musel utéct z Polska před nacisty, kteří vyvraždili celou jeho rodinu. Staříkovo pozdější blábolení, že monstra se vrací připisoval hlavně jeho věku a tomu, že si vzpomíná na temné časy, kdy bojoval ve válce a mstil se za svojí rodinu.

Jenže, co když monstra nebyli Němci, ale něco jiného? A Jacob, pokud chce mít klid od svého svědomí, se spolu se svým otcem vydává do Evropy v dědečkových stopách a postupně odkrývá jeho pestrou minulost a dozvídá se víc o úžasných dětech a slečně Peregrinové.

Ransom Riggs udělal něco fantastického. Jako profesionální fotograf se probíral blešími trhy a antikvariáty, kde nasbíral kolekci působivých fotografií, které mu přišli něčím unikátní. A sepsal podle nich příběh, který není vůbec špatný. A jako bonus je ta knížka prostě krásná. Nemůžu si pomoc a neposoudit knihu podle obalu, ale jakmile se mi prvně dostala do ruky, tak jsem měla chuť pozvat ji na panáka a pak ji zatáhnout do nějakýho tmavýho kumbálu. A navíc ty fotky! Pokud je člověk fanda laterny magiky nebo sépiově tónovaných obrázků, tak by si ji koupil jen kvůli nim. Ale osobně nedoporučuju si je projet hned na začátku, jak jsem to bohužel udělala já, příjdete tím o část úžasného překvapení, kterých je tenhle příběh plný.

Nakonec přidávám odkazy na blog a youtube kanál autora, protože je to docela zajímavé počtení/pokoukání