Díl první: Provinilé slasti

Charakteristika: Anita Blake je oživovatelka mrtvých a lovkyně upírů, jejíž jedinou zvláštní schopností je to, že dovede oživit za noc víc mrtvol, než její kolegové. Jo a taky je neuvěřitelně houževnatá.

Vzhled: Drobná, bledá, černé kudrnaté vlasy.

Oblíbené oblečení: Její pistole a nože, kecky, sportovní tmavé oblečení

Přátelé: Anita má převážně lidské přátele, nejlepší kamarádku Ronnie, policisty Dolpha a Zebrowskiho. Má je ráda a i když není společenská, tak se snaží být v kontaktu alespoň s Ronnie.

Milenci: Žádní. Dosud měla jediného sexuálního partnera a to jejího snoubence z vysoké, který se s ní rozešel kvůli jejímu mexickému původu. Dosud se s tím špatně srovnává. S upíry nespí, ona je zabíjí!

Díl jedenáctý: Ceruelan sins

Charakteristika: Anita Blake je hustodémonsky krutopřísná drsňačka, která se s nikým nesere, woe!Jediná schopnost, která jí zatím chybí je létání a laserový paprsek vystřelující z očí, ale to příjde. Veškeré její nové superschopnosti však vznikly na úkor jejího zdravého rozumu.

Vzhled: Stejný, jen kolem sebe asi rozprašuje feromony.

Oblíbené oblečení: V prvním díle měla kopřivku jen z představy, že si bude muset vzít lodičky. Teď leze v jehlách do HEDVÁBNÝHO POVLEČENÍ! Moje srdce krvácí.

Přátelé: Jelikož jí skoro všichni někdy naznačili, že se chová jako děvka, tak se od nich odstřihla úplně. Kámoší skoro jen jen s lykantropy a upíry.

Milenci: Na pelesti má zářez snad pro každého alfu ve městě s výjimkou Raphaela a Narcisse (Raphaela bych ještě přežila, ale Narciss? ÁÁÁ). Heslo s upíry nespím, já je zabíjím vzalo taky hezky rychle za své.

Takhle s odstupem se to zdá jako kdyby existovali dvě Anity. Znáte to, hodné a zlé dvojče. Je známo, že nesnáším ženské charaktery v knihách. Prostě většinou jsou to děsný pipky, ale Anita se mi tak do pátého dílu zamlouvala, ale pak jsem jí začínala solidně nesnášet. Ona je totiž téměř dokonalá Mařena (Mary Sue). Stačí si jen přečíst jak vypadá a pak si najít obrázek autorky, která si do knihy filtruje nějaké svoje úchylky, jako je třeba mužský make-up, latex nebo pánská tanga.

První díly, než se prvně vyspala s Jean-Claudem, byly poměrně fajn supernatural detektivky, kde byl příběh prakticky po celý rozsah knihy, jenže pak se to prostě zlomilo a kniha získala tuto strukturu:

Nastínění děje, představení postav (str. 1 – str. 90/100) – první sex až moctý sex, cancy kolem Anitina milostného života plus spousta nepodstatných kravin, sem tam něco k ději (str. 90/100 – 400) – vyřešení děje, zajímavá akce (posledních šedesát stran)

Takovým zábleskem ve tmě se zdál díl Obsidian butterfly, kde nebyla žádná z Anitiných matrací a hlavně tam nešlo o ní, ale o Edwarda, který je moje oblíbená postava, protože je vysoký, blond, drsný lovec nestvůr a jeden z mála, kterých se Anita i celkem bojí, protože si nění jistá, že by ho zvládla zabít. Obsidian Butterfly se vymanil z klasického modelu, ale po něm se všechno vrátilo do starých kolejí.

Proč to ale všechno pořád čtu? Jsem jen slabá žena a Hamilltonka píše zatraceně sexy fanservis mužské. Hlavně ty, kteří nejsou zamilovaní do Anity, nebo ona do nich. Ano, i takovýhle mohykáni existují. Ale i tohle pomalu a jistě přestává stačit a nevím, jestli se do dalšího čtení rozhoupu a raději nepřesedlám na True blood, kde po hlavní hrdince jdou dva upíři, ale ten jeden jen proto, že závidí tomu druhému jeho hračku.