• Velitel Elánius

• Seržant Navážka

• Vetinari

• Stařenka Oggová

• Vzoromil Výsměšek

• Rozšafín Ctibum

• Važuzel

• Mikuláš ze Slova

• Vlahoš von Rosret

• Ankh-Morpork

• Musí se něco budovat

Zeměplochy jsou něco jako náboženství a když jsem byla mladší, tak vím, že mě pár lidí z fandomu donutilo stydět se za to, že je nemám komplet se všema těma věcičkama okolo. A víte co? Nemám je komplet do dnes. Mám ráda Hlídku a Ankh-Morpork, takže mám většinu knížek, které se tam odehrávají. Čarodějky? Maškaráda byla super. Tonička Bolavá? Meh. Mrakoplaš dokonce dvakrát meh. Jsem takovej sváteční zeměplochař. Většina narážek, pokud je neudělám sama, mi nedochází a jediné, co mě na tom štve, je rozšířený názor, že bych se za to měla snad stydět. Ale ty díly, které mám doma, bez výhrad miluju a v knihovničce je mám vepředu, seřazené podle oblíbenosti. (Tenhle systém vznikl zcela náhodně – knihovnu mám z nedostatku místa u ségry v pokoji a ona má hned vedle knihovny nastlané docela masivní křeslo, které zabírá její polovinu a zastává funkci skříně. Čím víc tu knížku čtu, tím blíž je kraji, abych to monstrum nemusela složitě přelejzat). Opravdu dlouho měla čestné místo Pravda. Do momentu, než jsem si přečetla Nevídané akademiky.

• Co je to ten fotbal, babi?

• To víš, zlato. Tlupa chlapů má míč za kterým běhaj sem a tam, nadávaj si u toho, kopou se do pr- zadků a mají za to těžký prachy. Co na tom ten dědek vidí, tak to fakt nechápu.

Netuším, jak jsou na tom ostatní, ale já se zamilovala po prvním přečtení. Je tam většina věcí z mého seznamu a taky se to odehrávalo v prostředí pro mě notoricky známém. Můj dědeček železnou rukou přes dvacet let vládl místnímu fotbalu a je sportovní ikonou lokálního významu, což se víceméně podepsalo na celé rodině. Většina z nás fotbal absolutně nesnáší. V čele s babičkou, která musela o víkendech prát dresy. Takže jsem přesně věděla jak na tom Gustýna je. Fotbal ráda nemá, ale musí fandit svému týmu i kdyby na chleba nebylo. Protože ač se to v předcházejících knihách nezdálo, tak fotbal je v Ankh-Morporku velice důležitou součástí společenského života mezi lidmi, kteří na všechno jídlo používají jednu lžíci a to ještě ne vždycky. Jenže tahle verze se hraje s dřevěným míčem v okovaných botách a sem tam nějaké umrtí ve hře není zase tak neobvyklým jevem. Chudinský Ankh-Morpork fotbalem žije a fandové jednotlivých týmů jsou si navzájem většími rivaly než znepřátelené trpaslické klany. Jednotlivé ulice se mezi sebou spokojeně nesnáší a mohly by se nesnášet i do teď, kdyby neexistovala prapodivná vyhláška, že pokud se fotbalového klání nezúčastní i Neviditelná univerzita, tak příjde o výraznou část svého rozpočtu. A když příjde o své fondy, znamená to konec prkének s padesáti druhy sýra. A pro mágy je rozloučení s jediným druhem sýra stejné hoře, jako pro Kocoura obětovat oblek.
Fotbal se musí civilizovat!
A hlavně se mágové musí naučit hře, ve které je důležitá týmová práce, což je pro mágy, kteří neuznávají nic jako týmovou práci, skoro neřešitelný problém. Naštěstí je na NÚ zaměstnán Haštal Nejspíš, syn legendárního fobalisty Davida Nejspíše, a pan Sráž, ztělesnění slušnosti oplývající neskutečným množstvím vědomostí, až posedlostí zavánějícím nutkáním být hodnotný a schopností řečí pomáhat lidem. Tyhle dva doplňuje krásná, ale dutá Julie a její ochránkyně oplácaná kuchařka Gustýna.
Bohužel ne všem se líbí vyšší zásah do jejich hry a městem se šíří Zvěsti o panu Srážovi.
Mně osobně přišli Akademici jako dost netypická Zeměplocha, i když si tam Pratchett procpal takové ty svoje nadpozemské libůstky. Tohle není spoiler – kdo přečetl víc, jak tři knížky ze série, musí vědět o čem mluvím. Měla jsem pocit, že je to jeden velký fanservis. Jako když Vetinari žongluje s melouny nebo se Silver mění v člověka. To, co jsem napsala, jsou obvykle jen scény, ze kterých fandom žije hodně dlouho a má inspirační zdroje pro fanarty. Tady toho ale bylo plno. Mágové váleli, Vetinari se choval tak nevetinariovsky jako naposledy v Noční hlídce, což baby vždycky ocení pochvalným mručením. Další věc, která mě zarazila, je jak se Pratchett rozjel s ehm milostným dorážením. Chápu, že spodní vrstvy jsou trošku divočejší, ale každému, kdo byl hin z dvouřádkové milostné scény mezi Karotkou a Anguou v Mužích ve zbrani, se zasekne čelist metr do podlahy po tom, co je konfrontován techtlema i mechtlema, nakopáváním do rozkroků a hlavně trpasličím módním návrhářem Pepem. Ne, že by se to proměnilo v něco od Bertrice Small, ale těch otisků tlap od mouky na zadcích a hihňání mezi balíkama pošty, tam bylo přece jen nezvykle moc. A abych nezapomněla zmínit pro mě už kultovní debatu mágů o orálním sexu. Když jsem to četla, tak jsem, stejně jako profesor Macarona, nevěděla jestli se smát, plakat anebo jen proskočit oknem. Nevídaní akademikové mě vážně bavili jako dlouho žádná Pratchettovka. I když jsem ze začátku byla trochu nedůvěřivá, tak stáli za každou kačku, kterou jsem za ně dala (drazí byli jako sviň! Tuhle poznámku si nemůžu ušetřit, protože co bydlím na koleji, tak jsem si zvykla přepočítávat peníze na housky) a na wiki jsem se dokonce dočetla, že podle nich chystají film. KDE TO SAKRA VÁZNE SKYONE?! Chci si s davem zavřískat JEDINÝ MACARONÁÁÁÁÁ!
Věci, kvůli kterým mám Zeměplochu vážně ráda po Nevídaných akademicích

• Velitel Elánius
• Seržant Navážka
• Vetinari
• Stařenka Oggová
• Vzoromil Výsměšek
• Rozšafín Ctibum
• Važuzel
• Mikuláš ze Slova
• Vlahoš von Rosret
• Ankh-Morpork
• Musí se něco budovat
• Mikrokroužková zbroj
• Pepe
• Bingo Macarona
• Dr. Zďáblíkov s Karlíkem
• Gustýna

Loki Laufeyson

Teď by se hodil ten obrázek panáčka, který s cudně sklopenýma očima svírá v tlapičkách tabulku s nápisem „That’s my fetish“. Nechci být hipster, ale moje Loki-posedlost se neodstartovala Tomem Hiddlestonem. Nope, Hiddles jen šílenství umocnil. Celé to odstartovali Ultimates, kde Loki zahodil mainstreamové vyhnilé zuby a zvláštní helmu a nahodil koženou bundu a rošťácký úsměv. V Ultimate Thorovi k tomu ještě přidal badass lukostřelbu z ramene ledového obra ve vojenské uniformě a byla jsem jeho. No a když pak na mě z plátna zamrkaly Hiddlesovy modré oči, byla jsem v zadeli totálně.

Julian Keller

S Hellionem jsem dlouho váhala, jestli ho zařadím, protože mé sympatie k němu klesají a rostou s tím, kdo ho zrovna píše. Tak nějak osciluje mezi melancholickým rebelem a kreténem. Ovšem i on má svoje světlé momenty (když se stará o Lauru, se kterou tvoří moje druhé největší  komiksové OTP) a pak jsem schopná odpustit mu všechno.

Jackie Estacado

Opouštíme melodramatickou linku a nastupuje badassovství v jeho nejčistší podobě. The Darkness. Jackie je rozkošný i na pěst současně. Nechybí mu sebevědomí, nakonec má peníze, stabilní místo u mafie a holky s číslem prsou vyšším než jejich IQ se stavěly do fronty, aby s ním huply do pelechu. Tedy do momentu, než se u něj probrala síla Darkness. Jelikož jsem tu o něm nikdy nic nepsala, tak ve zkratce – když je někdo nositelem Darkness, tak nemůže mít sex s lidskou ženou. Jakmile by totiž zadělal na dítě, zemřel by. A žádná antikoncepce není stoprocentní (jak by mohl z pekla jistě potvrdit Jackieho tatík). Tudíž taková coura, kterou Jackie je, zažívá sakra těžké časy, které se snaží překonat velice svérázně.

Daniel Hall

Tady se pokusím vyhnout všem spoilerům, takže se omlouvám, pokud bude znít text jako Nostradamova věštba. Zařadila jsem ho na seznam, jednak protože se mi děsně zamlouvá, ale taky proto, že ho podle mě fandom nedovede dostatečně docenit. Daniel je prostě jiný, ale to neznamená, že by nebyl okouzlující nebo charismatický. Možná je i ždibec laskavější.

Joshua Foley

U Elixira mám stejný problém jako u Helliona. Ono se není čemu divit, nakonec jsou oba z jednoho komiksu. Což jsem původně do svého „pestrého“ výběru nechtěla, ale jejich cesty se časem rozdělily tak rapidně, že jsem si řekla proč ne? Zlatý chlapec s léčivým dotekem se ze začátku prezentoval jako náčelník všech slušňáků, jenže i na něm ulpěl docela ošklivý škraloup, který později obrátil celou mutantí školu vzhůru nohama. No možná ne úplně vzhůru nohama, ale skoro.  A taky se na něj pěkně koukalo, ale to snad nemusim dodávat

Ike

Mladistvý Napoleon zločinu (nechť Moriarty promine) ze zatím velmi nadějně vypdajících Morning glories. Zatím si nejsem jistá, jestli je to zlý sexistický, rozmazlený, všehoschopný hajzl a nebo jen sexistický rozmazlený, všehoschopný hajzl. Rozhodně to bude zajímavé zjistit, protože tak zajímavě našlápnutou teen sérii jsem nezažila od doby, kdy jsem prvně otevřela Runaways.

Abe Sapien

Ne, nejedná se o vtip. Abe prostě na můj badass seznam patří a to bez diskuse. Ve filmech může působit trochu přecitlivěle, ale v komiksech, hlavně v sérii bez Hellboye, je opak pravdou a občas jsem jen žasla jako blázen, čeho všeho je hodný Abraham schopen. Jak by řekl Noby Nóblhóch: Krísma. Plný pytle krísmatu. Myslím, že docela dost jasně chápu co přesně na něm ta princezna Nuala viděla. Najděte si některé části, kde velí týmu se zbraní v ruce a uvidíte to taky.

Trochu se stydím, ale pro letošek vše. Jo, vynechala jsem jich spousty. Třeba prakticky všechny chlapce z X-Factoru. Modrák z Mýtů by se sem taky hodil.  Korinťan ze Sandmana, Dwight ze Sin city… ale musím si nechat náboje pro další ročníky, ne?

Obrázky jsou z comicvine

Osobně jsem se o něm dozvěděla tak, že jsem se nudila pilně jsem studovala o přednášku a pronikala do tajů logiky, zatím co mi spolubydla poslala odkaz, s komentářem, jehož hlavní poselství by se dalo rozšifrovat jako:

alshnuidebsdagsz AVENGERS! aojfdesiuůdfhcuaedbg.

Musím říct, že bylo velice prozřetelné si video pustit až na koleji, páč jsem u toho kvičela jako čerstvě zapíchnutý sele. Ten, kdo to dával do kupy věděl jak na mě. Jeden sexy drsný pohled Lokiho a byla bych pak u vytržení i kdyby tam Steve s Tonym začali tancovat jako v tomhle videoklipu (je fakt, že to tak mezi těma dvěma občas vypadá).

Jsem zvědavá jak to bude ve finále vypadat, ale pokud má Joss dost rozumu a nechá Tonyho mluvit, Thora běhat bez trička a Lokiho být slaďoušem, tak za mě osobně to bude OK

Šla jsem si na studijní oddělení pro potvrzení na průkazky a abych dostála své přezdívce Škrt, ťapkala jsem si přo šablony pěšky. Celkem v klídku, protože bylo půl jedné a na studijním mají úřední hodiny od jedné do půl třetí. Vycházkovým tempem jsem se vrátila na fakultu a chtěla si nechat potvrdit papíry mámě do práce a ty průkazky. Pak nastaly komplikace.

„To potvrzení má špatný formát (he?) a do sedmého bych potřebovala papíry k zápisu (he?). No, ty tři listy, které máte uvedené ve vyhlášce (kde?). Ale v klidu, do sedmého máte času dost.“

Nutno říct, že na studijním máme obě paní hrozně hodné a příjemné. Kdyby na mě štěkala, tak se asi po hlavě vrhnu po hlavě z okna vstříc smrti.

Koukla jsem na hodinky a bylo za deset dvě, sprintem jsem vyrazila ke knihovně, vytiskla papíry a běžela zpátky. V duchu jsem se plácala po rameni a říkala jsem si, jak svůj čas přibodnu nožem na záda tělocvikářce ze základky, která mi pořád opakovala, že jsem jako zpomalenej film a neumím hnout zadkem.

Za pět půl jsem rozkopla dveře kanclíku a z vítězoslavným cha-cháá jsem předložila svou propustku k dalšímu roku studia.

„A kde máte ten třetí papír (WHUT?! Já ho ztratila!). Ale to nevadí, vytiskněte si ho a doneste mi ho zítra (ÁÁÁ)“

Odšourala jsem se do knihovny, kde si ta paní u počítačů už asi musela myslet, že ji balim.

Jako absolutní vrchol všeho jsem si udělala pohodlíčko na koleji – odlíčila jsem se, převlékla jsem se do svého nejvíc vytahaného trika a tepláků, které by si neoblékla ani hajzlbába z povolání. Předtím jsem si umyla hlavu. Pak jsem si všimla, že je plný koš, proto jsem se rozhodla, že ho vynesu, aby mě ostatní spolubydly nepomluvily až dorazí. Mokré vlasy jsem omotala ručníkem a vyrazila jsem do světa. Představte si jak to muselo vypadat.

A teď si představte vysokého černovlasého kluka, který jako by utekl z katalogu spodního prádla. Tak přesně na toho jsem vyběhla ve svém vymazleném outfitku. Ještě že jsem si z domova nevzala ty příšerný chlupatý papuče co vypadaj jako vlčí nohy – to by bylo dílo zkázy dokonáno a s ním by to tam nejspíš šlehlo, místo aby na mě zůstal „jen“ vejrat s otevřenou hubou.

Když jsem ten koš vyklepávala do popelnice všimla jsem si, že je na boku nalepený obal od vložek. Kouzelné. Vůbec mám na koleji s chlapci samé lepší historky. Třeba jak jsem se tak vehementně pokoušela bišovi na kole držet dveře, až jsem si z toho málem zlomila ruku a on nakonec ty dveře musel podržet mě. Nebo jak jsem málem zabila sexy erasmáka dveřma od výtahu, který jsem trochu razantněji otevřela a on stál těsně za nima.

Občas si říkám, jestli mi ta příroda něco nenaznačuje

Thor je mocný, blonďatý, svalnatý, má nejlepší plnovous, jedním mrknutím dovede oplodnit přes obrazovku libovolný počet fanynek a kdyby skočil ze svého ega na své IQ, tak bude padat přibližně stejně dlouho jako Alenka v králičí noře. Thor má mít velký den, který přeruší návštěva několik ledových obrů, kteří si přišli pro zdroj své moci, který jim před dávnými časy odcizil Odin. Nebezpečí bylo všas zažehnáno a Asgarďané si zbytky vetřelců chladili své drinky, jenže mladý Thor je uražený a naštvaný a chce si to s obry vyřídit jednou provždy, což Odin, odvolávajícíse na křehké příměří s králem obrů Laufeyem, zakáže.

Thor samozřejmě neposlechne.

Thor vlítne na obry.

Obři nakopou Thorovi a jeho přátelům.

Obři chtějí Thora zabít.

Odin musí hodit svého neposlušného syna na hřbet a zmizet s ním po anglicku.

Thor má průšvih.

Thor nemá pud sebezáchovy a ječí na Odina.

Odin s mocným „HAWRRRRRRR“ odlifruje Thora na zem.

Thor je v háji.

A navíc ho sejme Natalia Portman autem.

Dvakrát.

A to ještě nejsme ani v půlce a mě už upadla spodní čelist. Ne Iron man, ale Thor byl pro mě komiksovým překvapením desetiletí. Od začátku jsem se k tomu filmu stavěla skepticky, protože co se komiksového Thora týče, tak z něj mám dost smíšené pocity. Jsem neznaboh a jak Ultimate Thora miluju, tak u klasického nevím, jestli se smát nebo plakat. Velmi mě překvapilo, že prakticky celý film je kompromisem mezi oběma Marvel vesmíry. Navíc se to nebere moc vážně – když se Thor dostal na zem připomínalo to spíš komedii, než akční komiksárnu. Postavy hlásí jako o život a když lady Sif a bojovná trojka vyrazili pro svého vůdce málem jsem zdechla.

Závěrem pár fangirl poznatků:

Tom Hiddleston má ty nejkrásnější oči na světě a když byl smutný rvalo mi to srdce. MUSÍ někdy hrát Mordreda!

Na valše Chrise Hemswortha by se to pralo. A zabahněnej je neskutečně hm přitažlivý.

Když se tam objevil Jeremy Renner jako Clint Barton fangirlovala jsem jako kdyby zítřek neměl přijít. I když se to nedalo ani malinko srovnat s mým záchvatem, když se na scéně objevil J.Michael Straczynski

Množí se případy sympatických „holek“ hlavních hrdninů. Nastartovala to Gwyneth Paltrow jako Pepper a Natalia Portman v tom pokračuje. Jen tak dál!

Loki se umí točit kolem tyče jako profík. A bude záporňačit v Avengers. Nemůžu se dočkat.

(zdroj.)

Dokud Harley zase neoblečete kalhoty.  A nedostane podprsenku. A když už budete v tom, odbarvěte jí zase na blond.

„As you may or may not have known, DC is rebooting all of its titles to appeal to a younger generation“ - A na tohle se můžete taky vyprdnout. JÁ jsem mladší generace a já chci svou Harley stejnou jako je ta, co vykukuje ze sloupku. POkud se takhle budou modernizovat všichni, mám takovou neblahou předtuchu, že nechají Supermanovi zase narůst máničku (vopovažte se!!!!)

Kdyby se tohle ve hře stalo, všechny moje fangirl sny se stanou skutečností.

Gilnean Lovers by ~Lihony on deviantART

a

Dena by ~Lihony on deviantART

Lihony kreslí tak nádherný draeneie, že to skoro až bolí.

Grom Hellscream and Thrall by ~HeeWonLee on deviantART

Absolutně úžasný art pracovně nazvaný: Dcery se dozveděly, že tatínek vypil všechnu coca-colu

Koltira Deathweaver 2 by ~Lihony on deviantART

Koltira Deathweaver by ~Lihony on deviantART

WoW: Love and Death by ~Altana on deviantART

Koltira je blood elf dead knight a asi moje nejoblíbenější NPCčko (žádný víc sexy jsem tam zatím nepotkala). Pokaždé když u něj plním nějaký úkol, tak z toho mám hroznou radost. A navíc ortodoxním yaoistkám praskne z jeho výstupu s Thassarianem hlava.

Make Love, not Warcraft by ~Anamaris on deviantART

Spam ukončím svým nejvíc oblíbeným fanartem vůbec. Miluju trolly a draeneie a kdyby mohli hrát za jednu frakci, tak jsem asi nejšťastnější člověk světa

a) Nejsou zajímavé komiksy o kterých bych byla ochotná psát. A jen tak mimochodem, děláte mi radost! Blueboard mi vyslepičil, že mnohem víc lidí se na moje hnojiště dostane přes nějaké komiksové heslo (vedou x-men a avengers) než přes odhalování tajů sexu s příbuznými. Tedy s vyjímkou Fap-girl, která se stala lokálním fenoménem a oficálně ji zařazuji do svého superhrdinského univerza jako nemesis Kapitána Cockblocka.

b) Makám v obchoďáku. Radím vám dobře – chovejte se k obsluze slušně a nepřejíždějte jim nohy vozíky. Nikdy nevíte jestli naproti vám nestojím já a nescvakne mi v mozku nevhodný obvod.

c) Mám moc práce se stalkováním jistých sexy mužských celebrit, o kterých se nepatrně rozepíšu, aby byly po dlouhý době nějaký vobrázky.

Propadla seriálu Doctor Who. Jedna z mála mých posedlostí, kterých si všiml i zbytek rodiny. Hlavně proto, že jsem to sledovala o víkendech na AXN a s úderem dvanácté hodiny jsem vyháněla zbytek naší famílie holí z obývačky, aby mě nerušili kdybych náhodou padla do tranzu – což všichni shledali nesmírně zábavným a narážky na Doktora Huhu (← takhle si můj táta představuje vtip) byly dost časté. Jediné zastání jsem měla v mamče, která občas koukala semnou. I když po tom, co Ecclestona vystřídal Tennant, na to tak trochu zanevřela.

Máma: Tobě se tenhlecten líbí? Ten v tý kožený bundě vypadal sympatičtěji. Tohle je takový rozcuchaný vyhublo v kabátě.

Já: Jo, líbí.

Máma: Na mě je moc vychrtlej.

Já: Líbí se mi i svalouši. Třeba Tig ze Sons of Anarchy.

Máma: To je kterej?

Já: Ten, co říkal, že spal s mrtvolou.

Máma: Vychrtla jsou v pohodě.

Sherlock. Tohle raději nekomentuju. Bylo by to až moc děsivé. K tomu, abych si připadala nevhodně jako stalker, mi stačí jen to, že Cumerbatch ví o tom, co se děje na internetu a je si až moc dobře vědom toho, jak šílenou má fangirl základnu (viz video). Praise Godtiss!

Tom Hiddleston je dalším důkazem, že Angláni jsou na tom prostě líp co se fešounů týče. Začínám mít o Anglii nereálné představy a jestli se tam někdy vypravím s chloroformem a pytlem na sexoše, tak budu asi stejně rozčarovaná jako Taylor ve Švédsku, protože co si matně pamatuji ze své poslední návštěvy ostrova, tak většina místních chlapů vypadá jak něco mezi koněm, lasicí a pytlíkem na čaj. Toma jsem objevila díky Thorovi. Vždycky jsem měla ráda Lokiho. Hlavně toho ultimate, protože ten brings sexy back. Jen si to přečtěte. Je to i česky. Litovat rozhodně nebudete. Proti té „mainstramové“ verzi mám jisté výhrady, ale v momentě, kdy se ukázala Lokiho dětská verze, tak jsem z něj ležela v mdlobách i v klasickém Thorovi. A právě díky Tomovi vznikla neskutečná spousta nádherných fanartů, ze kterých se mi chce plakat štěstím, protože má konečně Loki tolik pozornosti, kolik si zaslouží.

Jo, jsem mrcha prodejná a jak jsem se děsila vlasatého Xaviera v traileru, tak jsem po konci filmu nadšeně pištěla na celý sál. Sir Ian McKellen je sice pan herec a Patric Steward je podle Sheldona Coopera nejvíc sexy muž světa, ale Michael Fassbender, vynořující se z vody v těsném neoprenu, na mě působil stejně jako Ursula Andress v bikinách na puberťáky padesát let zpět. Nemluvě o tom, že James McAvoy musí být vyrobený z králíčků a je to jedinej chlap, který může nosit kilt do samoobsluhy a ani třináctiletí smradi se mu neodhodlají smát a začnou místo toho uvažovat jak moc je špatné, že se jim ten pán líbí.

d) a nakonec je tu tohle:

Jo, já vím. Hlouběji už jsem klesnout nemohla.

Nina rozhodne, že se celá rodina přesune ke strýci Duncanovi, do starého rodinného sídla zvaného Keyhouse (Klíčov), které samo o sobě vypadá jako dekorace z béčkového filmu o upírech. V baráku se rodina snaží nějak vyrovnat se ztrátou. Nina nasává jako duha, osmnáctiletý Tyler se snaží zbavit pocitu viny, patnáctiletá Kinsey, která dřív byla za extravagantní rockerku, se změnila v šedou myš a leká se vlastního odrazu v zrcadle a nakonec šestiletý Bode (Bóďa), který na první pohled přesně netuší co se vlastně stalo, všechny znervózňuje svými hrami na ducha a přátelstvím s něčím, co žije v domku se studnou, kam je přísný zákaz vstupu.

Na internetu jsem i přečetla dost recenzí, jak českých tak anglických a drtivá většina byla pozitivních a vsadím se, že kdybych zvládala i jiné jazyky, tak recenze v nich budou taky dobré. Lock and Key: Welcome to Lovecraft nebo Zámek a Klíč, jak česky přeložili první díl série, má totiž všechno, co se bude intošům líbit. Žádné elasťáky, zkrachovalé existence, přiměřenou dávku násilí, sem tam nějakého toho psychopata a nepředvídatelný příběh. Jo! A napsal to Joe Hill aka synátor Štefana Kinga. To je ten chlap, co píše ty divný knihy, které všichni vydávají za horrory a jednu dobu bylo strašně módní ho číst. Na netu je celkem populární rozebírat do jaké míry synka ovlivnil taťka. Sama posoudit nemohu, přečetla jsem od něj jen jednu povídku a třetinu knížky a vůbec mě nebavil. Ale přečetla jsem vážně moc komiksů (na to kolik mi je a jak dlouho se v komiksech vrtám), takže můžu srovnávat alespoň na tomhle poli. No nic nového pod sluncem. Všechno, co je v Zámku a klíči, jsem už někde četla. Zlomená matka, zlomené děti, výstřední strýc, strašidelný a tajemný dům, vraždící šílenci a zlo na dně studny. To už tu všechno někdy bylo. Vlastně je už šíleně těžké přijít s něčím, co tu předtím nebylo, jenže tohle je dobrá „recyklace“ nápadů. Hill je frajer. Ve Welcome to Lovecraft nebylo nic, co by mě naštvalo nebo mě to donutilo vztekle zaklapnout (a to se stává docela často, proto přispívám tak málo).

Pokud má někdo rád lehce horrorové příběhy, tak tohle bude to pravé.

Locke and Key WtL 01 by *GabrielRodriguez on deviantART

„Ne, fakt mi nestačí, když máte jen číslo jízdenky.“ – Přívětivý pan řidič autobusu.

A bylo po idylce. Naštěstí Glad ukázala, že má ten nejlepší předpoklad stát se lékařkou jako ze zahraničního seriálu, protože zuřivým sprintem vyrazila tisknout jízdenky a když se vracela zpátky vypadala elegantně, nefuněla a hnedle bych si jí dovedla představit jak vyráží vstříc raněnému v úvodních titulcích k Medicopteru 117. Ale vyjely jsme. Jen v autobuse jsme pravděpodobně vyděsily pána před náma když jsme rozebíraly jakou sladkou ženuškou Watson Sherlockovi je.

Pak jsem odvlekla Glad ke Scale, kde jsem hned venku potkala Elien – bohužel to byla jediná šance ji vošmajchlovat, ale přísahám, že příště chybu napravím.

Pak se však zavlnil zvuk, v pozadí se rozehrály smyčce, vzduchem zavlál jemný větřík unášející okvětní lístky třešně a já spatřila Nime. Tak jsem na ní skočila ze schodů placáka. A přitom jsem omylem rozmázla i její nebohou sestru. A toho kluka s bradkou co stál mezi náma. Ale to bylo celkem ještě klidné přivítání

„UÍÍÍÍÍÍááááááááchroooooooooooochtUíííííííííí“ – To zdravím Taylor

No, alespoň se ti v lajně zanáma měli nějakou kulturní vložku. Po zuřivé objímačce a odložení zavazadel se vyrazilo na jídlo v sestavě já, Chin, Sůša, Taylor a Asan. Jen hledání hospody bylo funky, vzhledem k tomu, že nás vedl jediný chlap v partě, který nás už předtím vedl na Akicon – protáhl nás městem mrtvých a málem jsme brodili potok. To snad pro představu stačí. Nicméně hospoda se našla a celkem pěkná a příjemná. Teda alespoň než pingl otevřel hubu.

„Takžééééé, bramboráášky a kam to pivíčko?“ – Naše chlapácká obsluha

Celý zbytek hostiny jsme ho více či méně podařeně parodovali. Asan si dokonce troufla i před ním i když se chabě hájila, že si to ani neuvědomovala.

Dál mi to stejně jako u advíku dost splývá, takže body jak si vzpomenu.

• Jako první rozhodně zmíním Fap-girl. Na tu nezapomenu do smrti. Myslím, že i po smrti si na ni budu pamatovat i když neznám její jméno. Internetu znalí jistě už podle její superhrdinské přezdívky poznali co mi asi prováděla u hlavy.

• Z přednášek jsem toho moc nestihla. Měly jsme moc práce pózovat fotografům, rozdávat podpisy a šlapat po srdcích chlapcům, kteří k nám zahořeli neovladatelnou touhou. Teda šlapala hlavně T-Kolie a N-Kolie. K přednáškám. Hintzákova přednáška Po čem ženy touží mi ukázala, že toužím zlikvidovat japonského vodníka tím ,že se mu uprdnu do obličeje. I když to zní velice zábavně, tak Lestatem se trefil do mého vkusu podstatně více. Pak přednáška o Hetalii, která byla minimálně pozoruhodná. Přednášející nám s velkou pompou sdělily, že jestli máme tento fenomén rádi, tak smůla, páč se bude kritizovat. Cha!Cha! Kritiky tam bylo přibližně tolik co mám já na blogu na Sandmana. Leda to, že si země sněmovaly spolu a přitom se setkaly ve skutečné historii jen asi dvakrát. Z toho jsem si šokem sedla na zadek. A pak se jednalo o přehlídku oblíbených párů a základních faktů Kdyby to mělo název „Hetálie pro začítečníky,“ tak ani neceknu. Takhle jsem tím byla zklamaná. Tentokrát jako kulturní vložka sloužila Nime, která jim předvedla rozzuřeného menežra své sestry v akci. Pak si pamatuju, že jsme stihly kousek Nagatina Slashe. Takovýhle přednášky nemám ráda, protože mám s yaoistkama jako takovýma velký problémy. Z většiny jsou to uječený slepice, které mi dovedou zkazit vpodstatě všechno. Na Akiconu jsem musela odejít z přednášky Tea, protože ty jejich válečné pokřiky byly… řekněme přes čáru. No tady se moc neprojevovaly, ale přesto znechucené bučení, když se zmínil můj milovaný žánr fluff a mexická vlna, která projela sálem když se mluvilo o rejpfikcích mě jen utvrdily v tom, že jsme s Kóliema pořádnej underground v téhle sféře. Jooo a jinak, Nagat, pokud tohle čteš, tak na X-Meny je tolik fanfikcí, protože tam je slash u spousty párů v podstatě kánon. Jestli chceš, dám ti seznam . A ve Warcraftu jsou bišové jak stehna! Pak Crossdress, proti kterému nemám vyhrad. Cosplay soutěž byla taky fajn. I když tvrdím, že měl vyhrát ten miniSasuke. Byl strašně kjut a drsnej a tak. No a pak jsme se prorvali na to Alfredovo divadlo (jo, vim že se ta skupina tak nejmenuje, ale pamatuju si nick jen jednoho člena souboru, protože nad ním před vytrvale kvičela grupa fanynek, která k nám opravdu nepatřila. Být on, tak na conech spím s nožem ve spacáku. A piju jen z vlastní placatky.) Začátek mi přišel takový trochu nemastný a rozpačitý, ale pak se šou rozjela a já ležela mezi sedačkama, protože to bylo opravdu vtipné a i mě mrzelo, že to není delší. Zvlášť se mi líbil boj vojáka jehož-jméno-si-nepamatuju a té novinářky. Jistě, pane ministře hadr.

• Naše fotošůty u fontány, kde Queens všechny oslňovaly krásou a já je oslnila svojí obří zadelí, protože v jeden moment mi díky větříku přelítla sukně přes hlavu. Naštěstí, pro zachování heterosexuality kolem stojících pánů, jsem měla neprůhledné punčochy a ne jen ehmtanga jako některé slečny kolem. Při pokračování našeho focení se nás rozhodl vyfotobombit kolega Pedoméďa, tak byl teda zajat a donucen se s námi vyfotit řádně. Pak Nime zajala Alfreda, který byl taky donucen se s ní vyfotit. Kluk měl štěstí, že nedostal po hlavě kyjem a nebyl odvlečen do sklepa k ostatním.

• A nakonec naše dojemné loučení na autobusáku když jsem s Glad opět odjížděla do civilizovaného kouta republiky.

  „Tak už, ku*va, táhni. Je nám zima.“ – Po téhle větičce jsem se málem dojetím rozplakala

Kliknutím na obrázek se dostanete na blog krásné a talentované slečny autorky. Doufám, že to jako credits stačí. Nechci aby k nám Nime večer vtrhla a utrhla mi šišku. Jinak na obrázku z leva: Nime, Taylor a Já (potom co mi photoshop ubral tak půl tuny^^)

P.S: Nime napsala MNOHEM lepší článeček, takže šup k ní SEM