Je tu nový semestr a s ním další díl oblíbeného seriálu „nesamostatná kráva bez maminky.“ Jen co táta zabouchl dveře auta, ze kterých mě vystrčil na křižovatce, protože se mu nechtělo zajíždět k autobusáku, začalo inferno.

Šla jsem si na studijní oddělení pro potvrzení na průkazky a abych dostála své přezdívce Škrt, ťapkala jsem si přo šablony pěšky. Celkem v klídku, protože bylo půl jedné a na studijním mají úřední hodiny od jedné do půl třetí. Vycházkovým tempem jsem se vrátila na fakultu a chtěla si nechat potvrdit papíry mámě do práce a ty průkazky. Pak nastaly komplikace.

„To potvrzení má špatný formát (he?) a do sedmého bych potřebovala papíry k zápisu (he?). No, ty tři listy, které máte uvedené ve vyhlášce (kde?). Ale v klidu, do sedmého máte času dost.“

Nutno říct, že na studijním máme obě paní hrozně hodné a příjemné. Kdyby na mě štěkala, tak se asi po hlavě vrhnu po hlavě z okna vstříc smrti.

Koukla jsem na hodinky a bylo za deset dvě, sprintem jsem vyrazila ke knihovně, vytiskla papíry a běžela zpátky. V duchu jsem se plácala po rameni a říkala jsem si, jak svůj čas přibodnu nožem na záda tělocvikářce ze základky, která mi pořád opakovala, že jsem jako zpomalenej film a neumím hnout zadkem.

Za pět půl jsem rozkopla dveře kanclíku a z vítězoslavným cha-cháá jsem předložila svou propustku k dalšímu roku studia.

„A kde máte ten třetí papír (WHUT?! Já ho ztratila!). Ale to nevadí, vytiskněte si ho a doneste mi ho zítra (ÁÁÁ)“

Odšourala jsem se do knihovny, kde si ta paní u počítačů už asi musela myslet, že ji balim.

Jako absolutní vrchol všeho jsem si udělala pohodlíčko na koleji – odlíčila jsem se, převlékla jsem se do svého nejvíc vytahaného trika a tepláků, které by si neoblékla ani hajzlbába z povolání. Předtím jsem si umyla hlavu. Pak jsem si všimla, že je plný koš, proto jsem se rozhodla, že ho vynesu, aby mě ostatní spolubydly nepomluvily až dorazí. Mokré vlasy jsem omotala ručníkem a vyrazila jsem do světa. Představte si jak to muselo vypadat.

A teď si představte vysokého černovlasého kluka, který jako by utekl z katalogu spodního prádla. Tak přesně na toho jsem vyběhla ve svém vymazleném outfitku. Ještě že jsem si z domova nevzala ty příšerný chlupatý papuče co vypadaj jako vlčí nohy – to by bylo dílo zkázy dokonáno a s ním by to tam nejspíš šlehlo, místo aby na mě zůstal „jen“ vejrat s otevřenou hubou.

Když jsem ten koš vyklepávala do popelnice všimla jsem si, že je na boku nalepený obal od vložek. Kouzelné. Vůbec mám na koleji s chlapci samé lepší historky. Třeba jak jsem se tak vehementně pokoušela bišovi na kole držet dveře, až jsem si z toho málem zlomila ruku a on nakonec ty dveře musel podržet mě. Nebo jak jsem málem zabila sexy erasmáka dveřma od výtahu, který jsem trochu razantněji otevřela a on stál těsně za nima.

Občas si říkám, jestli mi ta příroda něco nenaznačuje