Fakt mám ráda svoji rodinu. Jako že hodně. Ale některé věci mě nepřestanou fascinovat. Jako třeba táta. On moc nemluví. Ale to nevadí, protože s mámou a ségrou jsme se naučily rozeznávat více než padesát různých druhů zabručení, skrze které komunikuje většinu času se světem. V praxi to vypadá asi jako když se Han Solo baví se Žvejkalem. Jen asi o pět hlav menším a trochu míň chlupatým.

Tátovo heslo při výchově mě a ségry je, že nás nesmí moc chválit, jinak nám to vleze do hlavy. Pochval se většinou dočkáme v momentě, kdy má nějaký to promile v žíle, což ale většinou znamená, že to tak fakt myslí. Takže víme, že je na nás obě dvě pyšnej, má nás rád a je ochotnej podporovat nás v každý naší kravině, kterou si vymyslíme. A že tatíka Harpagona jen hraje ze srandy.

Ovšem, abych se propracovala k jádru věci, tak zatím máme nemluvného, přehnaně starostlivého tátu, který se snaží vypadat, jako že nás moc nerozmazluje, i když zkušenost mluví o pravém opaku. Jak jsem na koleji, tak mi máma každý den volá přesně v sedm. Vždycky jen ona, protože mě táta přece nebude nahánět, ne? Spolužáci se mě docela často ptají, jestli mě to neobtěžuje, protože je matičky kontrolujou tak jednou za tejden. Hele ani ne. Já si s mámou popovídám vždycky ráda a na její telefony se těším. Dozvím se, co zase vyvedl děda, co ségra, čím se dneska pro změnu pořezal táta (on má takovou superschopnost. Vždycky, když si koupí nějakou ostrou věc, tak se o ní pořeže.  Jeho motto zní: Ochranný pomůcky jsou pro amatéry. Jednou mu to nechám vytesat na náhrobní kámen). Většinou, když s mámou mluvím, tak se v okolí pohybuje táta a poslouchá co je semnou novýho, i když pokaždé, když ho dostanu k telefonu, tak mu můžu vykecat díru do hlavy a dozvím se jen „hmmm,“ „šikovná,“ „hele, já ti dám mámu.“ Pak mi dá mámu a já slyším jak mamču buzeruje, ať se zeptá, jestli mám něco teplýho k jídlu, jestli mám dost peněz, jestli jsem byla venku, jestli nemám teplotu atd. Další tátova superschopnost je, že se mě na nic nedovede zeptat přímo. Dokonce i poslal ségru vyzvídat, ať se mě zeptá jestli nemám kluka. Prej nenápadně. takže to v praxi vypadalo takhle:

ségra: Mám nenápadně zjistit, jestli někoho nemáš. Táta to chce vědět.

Ale když už spolu mluvíme, tak to taky stojí za to. Já mluvim potichu a on je nahluchlej. Nádhera. Hlavně když ho naviguju. Řeknu mu, ať zahne a on jede dál, protože mě neslyší. A pak na sebe ječíme, kdo je větší blb. To mu mám strhnout volant, když mi nevěnuje pozornost?

Inšpirací k sepsání tohohle blábolu byl můj dnešní telefonní „rozhovor“ s ním, který jako obvykle končil helejátidámmámu.