Přesněji mamčina mamka. Další nepěkná věc následovala v pdobě toho, že pro změnu taťkova mamka si zrakvila kyčel a musela být převezená hned k nám. Takže se okamžitě začal předělávat celý kvartýr, aby se nám někam vlezla celá ta mechanická postel pro babiččino největší pohodlí. A jelikož je táta praktik, tak babičku nastěhoval do kumbálu, kde bydlela sestra, dědu odsunul do cimry po babičce a my se sestrou jsme šly do pokoje po dědovi. Ano, noční můra ze které jsem utekla už v patnácti, to jest obývaní jednoho prostoru se sestrou, je zpět. Obě si uvědomujeme, že to fakt není dobý nápad, protože už před dávnýma járama jsme si uvědomily, že obě symbolizujeme přesně to, co ta druhá na světě nejvíc nenávidí . Ale zkuste to vysvětlit truchlící matce a otci, který je vzteklý, protože je máma smutná. Akorát jsme pak byly za paduchy. No nic, ustanovily jsme si čtyři jednoduchá pravidla, které nám oběma dávají záruku dožít se plnoletosti.

  • Nemluv na mě
  • Nesahej na můj majetek
  • Nevšímej si mě
  • Pravidla jedna, dva a tři se dodržují zároveň

Další morovou ránou bylo samotné stěhování. Máti byla na dně a brečela kvůli každé drobnosti a táta byl celou dobu extrémně zuřivý a já se sestrou jsme byly lehce nervózní. Viz incident na půdě, kdy se pro označení nejstaršího řemesla světa nešlo daleko, a málem došlo i na pěsti. No prostě drama a emoce chlístaly na všechny strany.

Pak bylo úžasné, když nás táta nechal tahat křesla na půdu. Mimochodem máme celkem úzké schodiště a ty křesla byla velmi těžká.

Máma: Jestli si ty holky něco udělaj, tak tě zabiju!
Táta: Budou v pohodě.
Z půdy se ozve BUM
Já: ÁÁÁÁÁÁÁ
Táta: Co se děje?
Ségra: Mi to -aný křeslo vyklouzlo a padlo Míše na nohu!
Táta: Říkal jsem že budou v pohodě.

Už jsem říkala, že můj táta má zajímavé výchovné metody? Hoď je do vody a ony se plavat naučí a když ne…no měli jsme je rádi. Takže jsem tam s naraženou holení valila i další křeslo…tentokrát jsem byla vepředu já.
Překvapivě jako největší problém se ukázala knihovna. Rodiče teprve teď s překvapením zjistily, že ty čtyři police co vyhradily, mi fakt nestačí a musím svoje knihy ještě štosovat ve dvou přepravkách pod postelí. Ani neměli tucha, že máme tolik knížek, jenže oba moji dědové byli velcí čtenáři, a když mi loni umřel děda Milan, zdědila jsem spousty klasiky, která se mi nedůstojně válela v přepravce pod postelí. Ale taťka se předvedl…vzal jednu starou babiččinu skříň a tu vyrazil sklo, tam přidal polici a mám krásnou velkou knihovnu, kam se mi vejdou všichni moji miláčci a konečně mám kam vylepit plakát s Geraltem.

Táta: Mno a tyhle knížky můžem vyhodit, ne?
Děda: Zmiz barbare!

Pak byl ještě půvabný hysterický záchvat táty, protože ségra neměla vyluxováno pod postelí s úložným prostorem…jsem věděla, že mu nemáme ty Úžasňákovi pouštět. No byla tyráda že jsme prasata a všude se nám válí oblečení. To chtěl i jak má ve zvyku hodit na zahradu, ale pak si uvědomi, že tam jsou z osmdesáti procent jen jeho hadry a tak.

Už vás raději nebudu strašit, ale pro mě to byl očistec. Noha mě ještě bolí, dostala jsem pecku do zubů, máti mi skřípla ruku do skříně, vlastní pes mě kousl, když jsem mu složila kýbl plnej vody na ocas, rozhádala jsem se snad i s želvou…prostě rodinný víkend

Děda: Ženská, kam si mi zahrabala ten prápor?