Ve středu po pondělním státním svátku a úterním vyšetření v Motole jsem se vydala hrdinně do školy. To bylo ještě docela v pohodě. Pondělí, středa a pátek jsou v podstatě odpočinkové dny, kdy jsou hlavně humanitní předměty, které mě nejen baví, ale dokonce je i umím, takže i když mám slabší chvilku a podřímávám na lavici jsem si jistá, že se pokaždé chytnu. Takže do večera jsem byla v pořádku, ale jak jsem si lehla, bylo zle. Budu parafrázovat Sluhu dvou pánů. Přišla nevolnost a švihla semnou o zem. A to festovně, pokud budu pokračovat v metafoře, kdybychom měli sklep tak jím proletím. Takhle špatně mi minimálně rok nebylo. Tedy špatně mi je skoro pořád, na to si člověk už zvykne, ale tohle bylo moc. K mé duševní pohodě moc nepomohla mamka, začala být okamžitě nervózní a vyhrožovala mi mojí neuroložkou. To tak, do špitálu mě dostanou jen nohama napřed. Druhý den jsem se válela celý den v posteli, protože jsem byla totálně grogy. Dneska ke své radosti jakž takž funguju, ale už mě celá ta moje záležitost začíná lézt na nervy. Když jsem dva týdny v kuse v pohodě tak u nás pomalu tančíme vítězné tance. Nepříjde mi to moc normální. A aby toho nebylo málo, mám oslabenou imunitu, takže u mě byly nejrůznější nachlazení celkem normální záležitostí. Už se to řešilo tak, že jsem se cpala vitamíny a chodila do školy přichcíplá.  Teď bohužel musím mít na sebemenší kravinu antibiotika.

Ani nevím, proč to píšu. Asi si chci jen postěžovat že už po roce absolutně nemám energii a všechno mě sere.