Na aňáku jsem byla prvně, takže jsem se měla držet stranou a cudně klopit zraky. Jenže to bych nesměla být Queen a kámošit s Kóliema. Protože s nima Bejby nikdy nesedí v koutě. Do Brna jsem vyrazila s Gladness a hned drama.

„Ne, fakt mi nestačí, když máte jen číslo jízdenky.“ – Přívětivý pan řidič autobusu.

A bylo po idylce. Naštěstí Glad ukázala, že má ten nejlepší předpoklad stát se lékařkou jako ze zahraničního seriálu, protože zuřivým sprintem vyrazila tisknout jízdenky a když se vracela zpátky vypadala elegantně, nefuněla a hnedle bych si jí dovedla představit jak vyráží vstříc raněnému v úvodních titulcích k Medicopteru 117. Ale vyjely jsme. Jen v autobuse jsme pravděpodobně vyděsily pána před náma když jsme rozebíraly jakou sladkou ženuškou Watson Sherlockovi je.

Pak jsem odvlekla Glad ke Scale, kde jsem hned venku potkala Elien – bohužel to byla jediná šance ji vošmajchlovat, ale přísahám, že příště chybu napravím.

Pak se však zavlnil zvuk, v pozadí se rozehrály smyčce, vzduchem zavlál jemný větřík unášející okvětní lístky třešně a já spatřila Nime. Tak jsem na ní skočila ze schodů placáka. A přitom jsem omylem rozmázla i její nebohou sestru. A toho kluka s bradkou co stál mezi náma. Ale to bylo celkem ještě klidné přivítání

„UÍÍÍÍÍÍááááááááchroooooooooooochtUíííííííííí“ – To zdravím Taylor

No, alespoň se ti v lajně zanáma měli nějakou kulturní vložku. Po zuřivé objímačce a odložení zavazadel se vyrazilo na jídlo v sestavě já, Chin, Sůša, Taylor a Asan. Jen hledání hospody bylo funky, vzhledem k tomu, že nás vedl jediný chlap v partě, který nás už předtím vedl na Akicon – protáhl nás městem mrtvých a málem jsme brodili potok. To snad pro představu stačí. Nicméně hospoda se našla a celkem pěkná a příjemná. Teda alespoň než pingl otevřel hubu.

„Takžééééé, bramboráášky a kam to pivíčko?“ – Naše chlapácká obsluha

Celý zbytek hostiny jsme ho více či méně podařeně parodovali. Asan si dokonce troufla i před ním i když se chabě hájila, že si to ani neuvědomovala.

Dál mi to stejně jako u advíku dost splývá, takže body jak si vzpomenu.

• Jako první rozhodně zmíním Fap-girl. Na tu nezapomenu do smrti. Myslím, že i po smrti si na ni budu pamatovat i když neznám její jméno. Internetu znalí jistě už podle její superhrdinské přezdívky poznali co mi asi prováděla u hlavy.

• Z přednášek jsem toho moc nestihla. Měly jsme moc práce pózovat fotografům, rozdávat podpisy a šlapat po srdcích chlapcům, kteří k nám zahořeli neovladatelnou touhou. Teda šlapala hlavně T-Kolie a N-Kolie. K přednáškám. Hintzákova přednáška Po čem ženy touží mi ukázala, že toužím zlikvidovat japonského vodníka tím ,že se mu uprdnu do obličeje. I když to zní velice zábavně, tak Lestatem se trefil do mého vkusu podstatně více. Pak přednáška o Hetalii, která byla minimálně pozoruhodná. Přednášející nám s velkou pompou sdělily, že jestli máme tento fenomén rádi, tak smůla, páč se bude kritizovat. Cha!Cha! Kritiky tam bylo přibližně tolik co mám já na blogu na Sandmana. Leda to, že si země sněmovaly spolu a přitom se setkaly ve skutečné historii jen asi dvakrát. Z toho jsem si šokem sedla na zadek. A pak se jednalo o přehlídku oblíbených párů a základních faktů Kdyby to mělo název „Hetálie pro začítečníky,“ tak ani neceknu. Takhle jsem tím byla zklamaná. Tentokrát jako kulturní vložka sloužila Nime, která jim předvedla rozzuřeného menežra své sestry v akci. Pak si pamatuju, že jsme stihly kousek Nagatina Slashe. Takovýhle přednášky nemám ráda, protože mám s yaoistkama jako takovýma velký problémy. Z většiny jsou to uječený slepice, které mi dovedou zkazit vpodstatě všechno. Na Akiconu jsem musela odejít z přednášky Tea, protože ty jejich válečné pokřiky byly… řekněme přes čáru. No tady se moc neprojevovaly, ale přesto znechucené bučení, když se zmínil můj milovaný žánr fluff a mexická vlna, která projela sálem když se mluvilo o rejpfikcích mě jen utvrdily v tom, že jsme s Kóliema pořádnej underground v téhle sféře. Jooo a jinak, Nagat, pokud tohle čteš, tak na X-Meny je tolik fanfikcí, protože tam je slash u spousty párů v podstatě kánon. Jestli chceš, dám ti seznam . A ve Warcraftu jsou bišové jak stehna! Pak Crossdress, proti kterému nemám vyhrad. Cosplay soutěž byla taky fajn. I když tvrdím, že měl vyhrát ten miniSasuke. Byl strašně kjut a drsnej a tak. No a pak jsme se prorvali na to Alfredovo divadlo (jo, vim že se ta skupina tak nejmenuje, ale pamatuju si nick jen jednoho člena souboru, protože nad ním před vytrvale kvičela grupa fanynek, která k nám opravdu nepatřila. Být on, tak na conech spím s nožem ve spacáku. A piju jen z vlastní placatky.) Začátek mi přišel takový trochu nemastný a rozpačitý, ale pak se šou rozjela a já ležela mezi sedačkama, protože to bylo opravdu vtipné a i mě mrzelo, že to není delší. Zvlášť se mi líbil boj vojáka jehož-jméno-si-nepamatuju a té novinářky. Jistě, pane ministře hadr.

• Naše fotošůty u fontány, kde Queens všechny oslňovaly krásou a já je oslnila svojí obří zadelí, protože v jeden moment mi díky větříku přelítla sukně přes hlavu. Naštěstí, pro zachování heterosexuality kolem stojících pánů, jsem měla neprůhledné punčochy a ne jen ehmtanga jako některé slečny kolem. Při pokračování našeho focení se nás rozhodl vyfotobombit kolega Pedoméďa, tak byl teda zajat a donucen se s námi vyfotit řádně. Pak Nime zajala Alfreda, který byl taky donucen se s ní vyfotit. Kluk měl štěstí, že nedostal po hlavě kyjem a nebyl odvlečen do sklepa k ostatním.

• A nakonec naše dojemné loučení na autobusáku když jsem s Glad opět odjížděla do civilizovaného kouta republiky.

  „Tak už, ku*va, táhni. Je nám zima.“ – Po téhle větičce jsem se málem dojetím rozplakala

Kliknutím na obrázek se dostanete na blog krásné a talentované slečny autorky. Doufám, že to jako credits stačí. Nechci aby k nám Nime večer vtrhla a utrhla mi šišku. Jinak na obrázku z leva: Nime, Taylor a Já (potom co mi photoshop ubral tak půl tuny^^)

P.S: Nime napsala MNOHEM lepší článeček, takže šup k ní SEM