1) Kniha, ktorá zmenila tvoj život:
Definitivně Černý hřebec. Prvně jsem ho četla ve čtvrté třídě (do té doby jsem nečetla absolutně nic) a čapla jsem ho jen proto, abych se nenudila na záchodě. Nakonec mě z WC vyhodili asi po šesti hodinách. Černý hřebec ze mě udělal knihomolí zrůdu, kteoru jsem teď
2) Kniha, ktorú si čítala viac, než jedenkrát:
Spíš kterou knihu jsem nepřečetla víc jak jedenkrát. Ale rekord rozhodně láme Čarodějnice na útěku od Cellie Reesové. Za těch osm let, co ji mám, se už začíná rozpadat.

3) Kniha, ktorá ťa najviac rozosmiala:
Jakub Vandrovec. Jedno jaká kniha, ale hubu jsem si mohla utrhnout.

4) Kniha, ktorá ťa rozplakala:
Jako malou mě dostala Farma zvířat. Koukla jsem na to a řekla jsem si: „jú, mluvící koníci.“ A pak jsem byla jedno velký TT_TT. Jako velkou mě dostala jedna scéna v Harrym Potterovi semičce a pak Tři kamarádi, když umřel Gottfried a pak Patricie TT__TT A Želary. Věkem měknu.

5) Kniha, ktorú si praješ, aby bola napísana:
Musím soulasit s Ketlou. KDE JE, DOPRDELE, DRUHEJ DÍL M-BOŽÍ KNÍŽKY?

6) Kniha, ktorú si praješ, aby nikdy nebola napísaná:
Další díly Anity Blake, kde je děj potlačen na úkor sexu a pánských tangáčů. Nebo knížky, kde Gary Sue zahoří šílenou, opravdovou lákou k Mary Sue.

7) Kniha, ktorú práve čítaš:
Temnou stranu od Toma Beckera (protože je tam Elias Carnegie), Pro každého nebe od Květy Legátové (abych byla za intoše a taky píše hrozně krásně)

Kniha, ktorú máš v pláne prečítať:
Spousty a spousty brakové urban fantasy, kde jsou sexy muži nejasné orientace

9) Kniha, na ktorú si hrdá, že si ju prečítala:
Já čtu spíš knihy, za které se intelektuál stydí. Ale jsou fajn.

10) Kniha, ktorá v tebe zanechala najrozporuplnejšie pocity:
Asi Mágové. Jako rána klackem do hlavy. Jen do teď nevím, jestli v tom dobrém, nebo špatném smyslu.

11) Kniha, ktorú by si si chcela prečítať, ale nemôžeš:
To, co nevyšlo od Anne Rice. Moje engliš není zrovna na vysokém levelu.

12) Najstaršia kniha, ktorú si čítala:
Kosmova kronika. Taky rána klackem do hlavy, ale v tom špatném smyslu.

13) Chcela by sa stretnúť s postavou z nejakej knižky?
Mordred, Elias Carnegie (ale ten musí být najedenej), Cahir, Regis, Erestor, Artemis Fowl, Drizzt, Crowley&Azirafal, Alec, Seregil, Atrey, Gottfried, Reynevan, Vlad, Elánius… ty vole, toho je.

14) Existuje nejaký človek, ktorý ti pripomína literárnu postavu?
Jop, ale neřeknu kdo a koho.

15) Existuje konkrétny výtlačok knižky, ktorý by si rada aspoň držala v ruke?
Něco co napsala Taylor, abych mohla dělat šéf-slintu, že jí znám

Díl první: Provinilé slasti

Charakteristika: Anita Blake je oživovatelka mrtvých a lovkyně upírů, jejíž jedinou zvláštní schopností je to, že dovede oživit za noc víc mrtvol, než její kolegové. Jo a taky je neuvěřitelně houževnatá.

Vzhled: Drobná, bledá, černé kudrnaté vlasy.

Oblíbené oblečení: Její pistole a nože, kecky, sportovní tmavé oblečení

Přátelé: Anita má převážně lidské přátele, nejlepší kamarádku Ronnie, policisty Dolpha a Zebrowskiho. Má je ráda a i když není společenská, tak se snaží být v kontaktu alespoň s Ronnie.

Milenci: Žádní. Dosud měla jediného sexuálního partnera a to jejího snoubence z vysoké, který se s ní rozešel kvůli jejímu mexickému původu. Dosud se s tím špatně srovnává. S upíry nespí, ona je zabíjí!

Díl jedenáctý: Ceruelan sins

Charakteristika: Anita Blake je hustodémonsky krutopřísná drsňačka, která se s nikým nesere, woe!Jediná schopnost, která jí zatím chybí je létání a laserový paprsek vystřelující z očí, ale to příjde. Veškeré její nové superschopnosti však vznikly na úkor jejího zdravého rozumu.

Vzhled: Stejný, jen kolem sebe asi rozprašuje feromony.

Oblíbené oblečení: V prvním díle měla kopřivku jen z představy, že si bude muset vzít lodičky. Teď leze v jehlách do HEDVÁBNÝHO POVLEČENÍ! Moje srdce krvácí.

Přátelé: Jelikož jí skoro všichni někdy naznačili, že se chová jako děvka, tak se od nich odstřihla úplně. Kámoší skoro jen jen s lykantropy a upíry.

Milenci: Na pelesti má zářez snad pro každého alfu ve městě s výjimkou Raphaela a Narcisse (Raphaela bych ještě přežila, ale Narciss? ÁÁÁ). Heslo s upíry nespím, já je zabíjím vzalo taky hezky rychle za své.

Takhle s odstupem se to zdá jako kdyby existovali dvě Anity. Znáte to, hodné a zlé dvojče. Je známo, že nesnáším ženské charaktery v knihách. Prostě většinou jsou to děsný pipky, ale Anita se mi tak do pátého dílu zamlouvala, ale pak jsem jí začínala solidně nesnášet. Ona je totiž téměř dokonalá Mařena (Mary Sue). Stačí si jen přečíst jak vypadá a pak si najít obrázek autorky, která si do knihy filtruje nějaké svoje úchylky, jako je třeba mužský make-up, latex nebo pánská tanga.

První díly, než se prvně vyspala s Jean-Claudem, byly poměrně fajn supernatural detektivky, kde byl příběh prakticky po celý rozsah knihy, jenže pak se to prostě zlomilo a kniha získala tuto strukturu:

Nastínění děje, představení postav (str. 1 – str. 90/100) – první sex až moctý sex, cancy kolem Anitina milostného života plus spousta nepodstatných kravin, sem tam něco k ději (str. 90/100 – 400) – vyřešení děje, zajímavá akce (posledních šedesát stran)

Takovým zábleskem ve tmě se zdál díl Obsidian butterfly, kde nebyla žádná z Anitiných matrací a hlavně tam nešlo o ní, ale o Edwarda, který je moje oblíbená postava, protože je vysoký, blond, drsný lovec nestvůr a jeden z mála, kterých se Anita i celkem bojí, protože si nění jistá, že by ho zvládla zabít. Obsidian Butterfly se vymanil z klasického modelu, ale po něm se všechno vrátilo do starých kolejí.

Proč to ale všechno pořád čtu? Jsem jen slabá žena a Hamilltonka píše zatraceně sexy fanservis mužské. Hlavně ty, kteří nejsou zamilovaní do Anity, nebo ona do nich. Ano, i takovýhle mohykáni existují. Ale i tohle pomalu a jistě přestává stačit a nevím, jestli se do dalšího čtení rozhoupu a raději nepřesedlám na True blood, kde po hlavní hrdince jdou dva upíři, ale ten jeden jen proto, že závidí tomu druhému jeho hračku.

Ten zdejší kraj se falešný zdá,

jak by ho jen nakreslili,

vše chvěje se jak v bouři klas,

když Král Havran kolem pílí.

Začátek devatenáctého století byl pro Angličany vcelku krušný. Napoleon otravoval ctihotným dámám a pánům život kde mohl, roztahoval se po evropě jako kdyby mu to tam patřilo a nikdo si s ním neuměl poradit. Dalo by se rozvést jak se mu to povedlo a jak to přesně prováděl, ale tenhle příběh není o Napoleonovi. Není ani o válce. Je o magii. Magii, která z Anglie z velké části zmizela spolu s Králem Havranem, legendárním vladařem Tří království a největším mágem, který kdy vzešel z lidské rasy.

Král už je několik staletí neznámo kde, lidé přestali dávno doufat, že se někdy vrátí a že se vrátí i magie, která byla kdysi s Anglií tak úzce spjata. Po celé zemi se samozřejmě vyskytuje nemalé množství teoretických mágů, ale praktik žádný. Tedy skoro.

Nenápadný pan Norrell jednoho dne přinutí sochy v yorkshirském opatství k pohybu a dokáže tím, že anglická magie ještě není mrtvá a že on se postará, aby byla obrozena. A má mu tomu pomoct anglická vláda.

Což je lehčí říct, než realizovat, protože i přes své magické nadání pan Norrell nebudí dojem nějakého mocného mága. Je malý, staromódní, introvertní, paranoidní, snadno manipulovatelný a ne zrovna zábavný společník, opovrhuje Králem Havranem a vůbec, víc jako mág vypadá jeho sluha John Childermass. Zpočátku pana Norrella všichni muži ve vládě ignorují. Takže pan Norrell udělá zázrak, ke kterému použije elfa a který podstatně zahýbe celým děním. Zázrak, který ho dostane na výsluní zájmu obyvatel celé Anglie.

JSMN: Lady Pole and Friend by ~embley on deviantART

Pan Norrell má kromě svého tajnůstkářství další drobnou charakterovou vadu. Všemi možnými prostředky se snaží zabránit tomu, aby se objevil nějaký další mág. Což si trochu protiřečí s jeho cílem přivést magii zpět. Jenže jeho snaha nedovede zabránit nástupu Jonathana Strange, který je Norrellův pravý opak. Mladý, společenský, tvrdohlavý, výřečný a zbožňuje okázalou magii spojenou s Králem.

I přes tyto zjevné rozdíly se pan Norrell rozhodne Jonathana učit. A zdá se, že ho to i baví a Strange má na Norrella čím dál tím větší vliv, což mnoha lidem není zrovna pochuti. A podle proroctví se má Král vrátit.

Popsat stručně a výstižně děj aniž bych spoilerovala je u sedmiset stránkového fasciklu prakticky nemožné. Popravdě mě právě tloušťka knihy spolehlivě odrazovala od čtení, i když jsem četla jen samé pozitivní recenze…a taky těch poznámek pod čarou. Už jste někdy zažili poznámku pod čarou přes dvě strany? Ale jednu výhodnu knížka měla. Lisovala jsem pod ní ohlé rohy učebnit, za což bych si teď nejraději střelila facku, protože když jsem se do knihy pořádně začetla měla jsem problém jí odložit.

U Susann Clark mám stejný problém jako u Neila Gaimana. Nevím, jestli jsou ti dva cvoci anebo jestli jsou geniální. Příjde mi že tak napůl. Protože k tomu, vymyslet geniální příběh, je potřeba být tak trochu šíblý. I když na rozdíl od Gaimana má Susann uvěřitelnější prostředí. Všechno není tak gaimanovsky snové a její postavy jsou opravdoví lidé. Buď je máte rádi, nebo je nesnášíte a nebo jsou vám u sedací partie zad. Žádní udatní-Richardi-dřevorubci nebo Padouši, což se mi, jako odpůrkyni černobílých charakterů líbilo. I oba páni mágové byli spíš vědci než rozervaní temní čarodějové se zachmuřenými pohledy, které mají fanynky tak rádi. Ale abych zbytečně nermoutila nadšené fangirls, tak jsou tam tři charaktery, které bych bez nějakého hlubšího váhání označila za sexy mužské a z toho jednoho si autorka vypůjčila z Anglických dějin (a just nepovím koho.:))

JS: Rewriting the Book by ~embley on deviantART

Dál bych věc, která dovede dost lidí od čtení vyděsit, a to poznámky pod čarou. Je jich moc a jsou ukrutně dlouhé a zábavné. Obsahují citace z nejrůznějších knih magie, nebo příhody, kde právě magie hrála hlavní roli. Musím říct, že mi příjemě zpestřovaly nudnější pasáže samotné knihy.

Jonathan Strange a pan Norrell nejsou klasická kniha o čarodějích. Chybí tam takové ty pompézní efekty s burácejícím větrem a dramatickým bojům proti jiným mágům, žádné obětování nevinných dívek ani vyvolávání démonů. I přes absenci takových parádiček to má spád a je to i celkem napínavé. Dokonce jsem i odolala a nepřečetla jsem si konec a nehledala spoilery, proto jsem tu knihu odmítala dát z ruky.

A drobná rada na závěr. Nikdy nevěřte elfům.

Na věčný čas, na věčný čas

vzpomínej na mě i dále.

Až pod hvězdami v slatinách

půjdeš v průvodu Krále

The Ravenking-John Uskglass by ~Fuchsia-Groan on deviantART

Při počítání dveří učiní Koralina objev, v bytě je čtrnáct dveří, ale jen třináct jde otevřít. Koralinina maminka jí řekne, že když dům dělili na byty, tak zazdili průchod a že na druhé straně dveří je prostě zeď oddělující jejich byt od bytu sousedního.

Jenže když ty dveře otevřela Koralina bez maminky nebyla za nimi zeď ale průchod do bytu který byl stejný jako ten jejich až na pár drobných detailů. Druhou matku a druhého otce. Oba dva mají místo očí knoflíky a chtějí aby tam s nimi Koralina zůstala a nechala si taky místo očí přišít knoflíky.

Když se Koralině podaří utéct po nějaké době její rodiče zmizí a jí je jasné že je má její druhá matka. Proto se musí vrátit a druhou matku porazit v souboji jak jí poradila Kočka , která také může jako ona cestovat mezi světem který vytvořila druhá matka a světem ve kterém žije Koralina.

No a za pár měsíců se objeví na scéně Tristran Thorn, kterého pak vychovává jeho otec se svou ženou.  Tak nějak všichni vědí, že je Tristran jiný než ostatní. Je ale po uši zamilovaný do slečny Viktorie Fosterové a jak to bývá nevypadá to, že by jeho city nějak výrazně opětovala. Jednou když doprovází Viktorii domů (neúspěšně se na ní pokouší vymámit alespoň polibek) vidí jak padá hvězda a Tristran se ji rozhodne Viktorii přinést, aby dokázal jak jí miluje. Jeho otec nevypadá překvapen tím že se mu synátor hrne na druhou stranu zdi, dokonce mu i pomůže projít mezerou a na cestu mu dá skleněnou konvalinku kterou dostal….hádejte od koho J. Jenže hvězdy nepadají denně takže je o ní jak se patří zájem.

Tristran tedy musí předstihnout čarodějnici toužící po ztraceném mládí a tři bratry soupeřící o moc. A to nemluvím ještě o tom nemilém překvapení když se mu podaří hvězdu objevit.

Stín seděl tři roky za napadení, ale za nedlouho ho mají propustit a venku na něj sedí jeho žena Laura a kamarád Rob má pro něj práci trenéra v tělocvičně. Jenže dva dny před dnem D se doví že jeho žena i kamarád zemřeli při těžké autonehodě, takže se Stínovi rozpadne svět.

Bez jakýchkoli nadějí na světlou budoucnost se vypraví na Lauřin pohřeb a v letadle se setká s velmi zvláštním panem Středou, který mu nabídne práci. Stín ho několikrát odmítne, ale pan Středa se zdá neodbytný. Nakonec vypije Středovu medovinu a tím se stane jeho zaměstnancem a od leprechauna Máka dostane jednu zvláštní minci. Na pohřbu se dozví o Lauře pár věcí které by normálního chlapa porazili. Po pohřbu o čeká další šok, když se mu začne zjevovat Laura, ne jako duch ale jako něco na způsob zombie. Ze zvratů které nastanou ve Stínově životě je to ten nejmenší. Musí Středovi pomoct přesvědčit apatická božstva, aby se vzchopila a ukázala těm novým proč je kdysi lidé ctily. Navštíví město kde se ztrácejí děti, má sny o hromových ptácích…

Tohle je vůbec Gaimanova  dějově nejsložitější kniha a asi taky nejrozsáhlejší a přesto sem jí přečetla rychle. Příběh o chystající se válce  starých božstev v čele s panem Středou a moderních bohů, které vede pan Svět je neuvěřitelně zajímavý. Další plus je, že je tam můj oblíbený pan Nancy, i když bez synátorů. Prostě bez Anansiho by to nešlo.

Jen tak pro zajímavost HEX poutníky za živa vaří v kotli tak dlouho, dokud tu esenci nějak nevyvaří. Těm místnostem kde to provádí říkají škvařírny. Jak půvabné. Binarové na to jdou úplně opačně. Lapené poutníky zmrazí o chlup nad absolutní nulu a energii potřebnou k putování odsávají z hlavy trubkami. Prostě jedno lepší než druhé. A Joey Harker je velmi žádané zboží. Má tolik putovací energie jako deset poutníků, takže když poprvé v životě začne putovat (samozřejmě nevědomky) vrhnou se po něm HEXové a Binarové s nevídaným nadšením.

Naštěstí pro Joeye o jeho existenci také ví organizace Joeyů z různých dimenzí, kteří bojují s HEXy a Binary. Takže pošlou agenta Jaye, který ho zachrání. Bohužel při Joeyově záchraně zemře a on se musí dostat na základnu, kde ho všichni nenávidí, protože si myslí že zavinil Jayovu smrt.

Můj popis děje se může zdát hodně zmatečný…mno a přiblblý, protože i když se to při čtení nezdá nijak složité, vyprávět to je neskutečně těžké. Mezisvět je rozhodně zajímavá knížka, i když si na sci-fi moc nepotrpím. Obvykle bývám se zařazováním do žánrů opatrná, ale tohle mi přišlo víc jako sci-fi než fantasy, i když se tam spíše než Binarové projevují kouzelníci z Hexu. Hlavní vadou knížky je to, že je moc krátká. Podle mě by jí víc slušel dvojnásobný rozsah. Alespoň by Gaiman a Reves mohli rozvést nějaké motivy, třeba víc zapojit do děje Binary, nebo pořádně vysvětlit Mrazivou noc a dát trochu víc prostoru jednotlivým Joeyům.

Takhle se mi zdálo až moc věcí nahuštěných na sebe. Taky nemuseli zabíjet Jaye, to byl neskutečný sympaťák.

Z proslovu profesora Krveráda: (…)Spotěšením vám mohu oznámit, že naši biologickou laboratoř zbudovali dělníci, kteří byli vytvořeni v naší první laboratoři. Dobrá práce pátá třído!(…) Naše Francouzská třída navštívila francii. třída starověkého řecka navštívila starověké Řecko. Naopak nás navštívil školní inspektor. Pokud byste náhodou měli cestu kolem hřbitova můžete navštívit vy jeho. A jako obvykle členové našeho učitelského sboru přinesli velké oběti. Rád bych poděkoval jim a měl bych poděkovat i těm obětem…

Takže se v tom Asakawa začne šťourat a zjistí, že se ti čtyři znali a dokonce spolu byli pařit v horském středisku. Asakawa má podezření, že se třeba jedná o nějaký vir a čuchá sólokapra, proto se do střediska vydá a v chatce, kde ti čtyři týden před jejich smrtí byli najde vzkaz, že se nikdo nemá koukat na jistý film, tedy pokud není posera. Asakawa posera je, ale je to i novinář, takže kazetu najde a pustí si jí. Na kazetě jsou velmi zvláštní a znepokojivé výjevy a na konci je vzkaz, že po shlédnutí kazety vám zbývá už jen sedm dní života, pokud nesplníte určité podmínky. Ale to, jak se zbavit kletby čtveřice ze srandy přehrála. A Asakawa začne závodit s časem. S pomocí jeho dost svérázného přítele se snaží odhalit tajemství kazety ještě než mu uplyne týdenní lhůta.

Zapomeňte na ten americký patvar, který podle mě, nepochopil ani režisér, tohle je ta knížka, která to vše odstartovala. Napsal ji Kodži Suzuki a nálepku kultovní si stoprocentně zaslouží.

Je to velmi čtivá a napínavá věc, jedna z těch, u kterých klidně riskujete četbu pod lavicí, jen abyste věděli, co se stane dál. Tohle je i můj případ a to sedím u katedry Asakawa a Rjúdži (nesmějte se, jména v knížce jsou počeštěná a já nevím jak to správně napsat) krůček po krůčku odhalují tajemství kazety a následně Sadako, které Samara nesahá ani po kotníky. Příběh postupně nabírá grády a člověk jen valí oči, jak je to, či ono možné, jenže autor dokázal tenhle složitý příběh zase rozplést tak, aby do sebe všechno logicky zapadalo.
Navíc dokázal vytvořit tak hutnou atmosféru, že po dočtení jsem se ve tmě bála jen otočit.

Nezklamal mě ani konec, který byl dost znepokojivý a když jsem knížku dočetla, řekla sem si že od zítra pálím všechny VHS kazety.