Šla jsem si na studijní oddělení pro potvrzení na průkazky a abych dostála své přezdívce Škrt, ťapkala jsem si přo šablony pěšky. Celkem v klídku, protože bylo půl jedné a na studijním mají úřední hodiny od jedné do půl třetí. Vycházkovým tempem jsem se vrátila na fakultu a chtěla si nechat potvrdit papíry mámě do práce a ty průkazky. Pak nastaly komplikace.

„To potvrzení má špatný formát (he?) a do sedmého bych potřebovala papíry k zápisu (he?). No, ty tři listy, které máte uvedené ve vyhlášce (kde?). Ale v klidu, do sedmého máte času dost.“

Nutno říct, že na studijním máme obě paní hrozně hodné a příjemné. Kdyby na mě štěkala, tak se asi po hlavě vrhnu po hlavě z okna vstříc smrti.

Koukla jsem na hodinky a bylo za deset dvě, sprintem jsem vyrazila ke knihovně, vytiskla papíry a běžela zpátky. V duchu jsem se plácala po rameni a říkala jsem si, jak svůj čas přibodnu nožem na záda tělocvikářce ze základky, která mi pořád opakovala, že jsem jako zpomalenej film a neumím hnout zadkem.

Za pět půl jsem rozkopla dveře kanclíku a z vítězoslavným cha-cháá jsem předložila svou propustku k dalšímu roku studia.

„A kde máte ten třetí papír (WHUT?! Já ho ztratila!). Ale to nevadí, vytiskněte si ho a doneste mi ho zítra (ÁÁÁ)“

Odšourala jsem se do knihovny, kde si ta paní u počítačů už asi musela myslet, že ji balim.

Jako absolutní vrchol všeho jsem si udělala pohodlíčko na koleji – odlíčila jsem se, převlékla jsem se do svého nejvíc vytahaného trika a tepláků, které by si neoblékla ani hajzlbába z povolání. Předtím jsem si umyla hlavu. Pak jsem si všimla, že je plný koš, proto jsem se rozhodla, že ho vynesu, aby mě ostatní spolubydly nepomluvily až dorazí. Mokré vlasy jsem omotala ručníkem a vyrazila jsem do světa. Představte si jak to muselo vypadat.

A teď si představte vysokého černovlasého kluka, který jako by utekl z katalogu spodního prádla. Tak přesně na toho jsem vyběhla ve svém vymazleném outfitku. Ještě že jsem si z domova nevzala ty příšerný chlupatý papuče co vypadaj jako vlčí nohy – to by bylo dílo zkázy dokonáno a s ním by to tam nejspíš šlehlo, místo aby na mě zůstal „jen“ vejrat s otevřenou hubou.

Když jsem ten koš vyklepávala do popelnice všimla jsem si, že je na boku nalepený obal od vložek. Kouzelné. Vůbec mám na koleji s chlapci samé lepší historky. Třeba jak jsem se tak vehementně pokoušela bišovi na kole držet dveře, až jsem si z toho málem zlomila ruku a on nakonec ty dveře musel podržet mě. Nebo jak jsem málem zabila sexy erasmáka dveřma od výtahu, který jsem trochu razantněji otevřela a on stál těsně za nima.

Občas si říkám, jestli mi ta příroda něco nenaznačuje

a) Nejsou zajímavé komiksy o kterých bych byla ochotná psát. A jen tak mimochodem, děláte mi radost! Blueboard mi vyslepičil, že mnohem víc lidí se na moje hnojiště dostane přes nějaké komiksové heslo (vedou x-men a avengers) než přes odhalování tajů sexu s příbuznými. Tedy s vyjímkou Fap-girl, která se stala lokálním fenoménem a oficálně ji zařazuji do svého superhrdinského univerza jako nemesis Kapitána Cockblocka.

b) Makám v obchoďáku. Radím vám dobře – chovejte se k obsluze slušně a nepřejíždějte jim nohy vozíky. Nikdy nevíte jestli naproti vám nestojím já a nescvakne mi v mozku nevhodný obvod.

c) Mám moc práce se stalkováním jistých sexy mužských celebrit, o kterých se nepatrně rozepíšu, aby byly po dlouhý době nějaký vobrázky.

Propadla seriálu Doctor Who. Jedna z mála mých posedlostí, kterých si všiml i zbytek rodiny. Hlavně proto, že jsem to sledovala o víkendech na AXN a s úderem dvanácté hodiny jsem vyháněla zbytek naší famílie holí z obývačky, aby mě nerušili kdybych náhodou padla do tranzu – což všichni shledali nesmírně zábavným a narážky na Doktora Huhu (← takhle si můj táta představuje vtip) byly dost časté. Jediné zastání jsem měla v mamče, která občas koukala semnou. I když po tom, co Ecclestona vystřídal Tennant, na to tak trochu zanevřela.

Máma: Tobě se tenhlecten líbí? Ten v tý kožený bundě vypadal sympatičtěji. Tohle je takový rozcuchaný vyhublo v kabátě.

Já: Jo, líbí.

Máma: Na mě je moc vychrtlej.

Já: Líbí se mi i svalouši. Třeba Tig ze Sons of Anarchy.

Máma: To je kterej?

Já: Ten, co říkal, že spal s mrtvolou.

Máma: Vychrtla jsou v pohodě.

Sherlock. Tohle raději nekomentuju. Bylo by to až moc děsivé. K tomu, abych si připadala nevhodně jako stalker, mi stačí jen to, že Cumerbatch ví o tom, co se děje na internetu a je si až moc dobře vědom toho, jak šílenou má fangirl základnu (viz video). Praise Godtiss!

Tom Hiddleston je dalším důkazem, že Angláni jsou na tom prostě líp co se fešounů týče. Začínám mít o Anglii nereálné představy a jestli se tam někdy vypravím s chloroformem a pytlem na sexoše, tak budu asi stejně rozčarovaná jako Taylor ve Švédsku, protože co si matně pamatuji ze své poslední návštěvy ostrova, tak většina místních chlapů vypadá jak něco mezi koněm, lasicí a pytlíkem na čaj. Toma jsem objevila díky Thorovi. Vždycky jsem měla ráda Lokiho. Hlavně toho ultimate, protože ten brings sexy back. Jen si to přečtěte. Je to i česky. Litovat rozhodně nebudete. Proti té „mainstramové“ verzi mám jisté výhrady, ale v momentě, kdy se ukázala Lokiho dětská verze, tak jsem z něj ležela v mdlobách i v klasickém Thorovi. A právě díky Tomovi vznikla neskutečná spousta nádherných fanartů, ze kterých se mi chce plakat štěstím, protože má konečně Loki tolik pozornosti, kolik si zaslouží.

Jo, jsem mrcha prodejná a jak jsem se děsila vlasatého Xaviera v traileru, tak jsem po konci filmu nadšeně pištěla na celý sál. Sir Ian McKellen je sice pan herec a Patric Steward je podle Sheldona Coopera nejvíc sexy muž světa, ale Michael Fassbender, vynořující se z vody v těsném neoprenu, na mě působil stejně jako Ursula Andress v bikinách na puberťáky padesát let zpět. Nemluvě o tom, že James McAvoy musí být vyrobený z králíčků a je to jedinej chlap, který může nosit kilt do samoobsluhy a ani třináctiletí smradi se mu neodhodlají smát a začnou místo toho uvažovat jak moc je špatné, že se jim ten pán líbí.

d) a nakonec je tu tohle:

Jo, já vím. Hlouběji už jsem klesnout nemohla.

„Ne, fakt mi nestačí, když máte jen číslo jízdenky.“ – Přívětivý pan řidič autobusu.

A bylo po idylce. Naštěstí Glad ukázala, že má ten nejlepší předpoklad stát se lékařkou jako ze zahraničního seriálu, protože zuřivým sprintem vyrazila tisknout jízdenky a když se vracela zpátky vypadala elegantně, nefuněla a hnedle bych si jí dovedla představit jak vyráží vstříc raněnému v úvodních titulcích k Medicopteru 117. Ale vyjely jsme. Jen v autobuse jsme pravděpodobně vyděsily pána před náma když jsme rozebíraly jakou sladkou ženuškou Watson Sherlockovi je.

Pak jsem odvlekla Glad ke Scale, kde jsem hned venku potkala Elien – bohužel to byla jediná šance ji vošmajchlovat, ale přísahám, že příště chybu napravím.

Pak se však zavlnil zvuk, v pozadí se rozehrály smyčce, vzduchem zavlál jemný větřík unášející okvětní lístky třešně a já spatřila Nime. Tak jsem na ní skočila ze schodů placáka. A přitom jsem omylem rozmázla i její nebohou sestru. A toho kluka s bradkou co stál mezi náma. Ale to bylo celkem ještě klidné přivítání

„UÍÍÍÍÍÍááááááááchroooooooooooochtUíííííííííí“ – To zdravím Taylor

No, alespoň se ti v lajně zanáma měli nějakou kulturní vložku. Po zuřivé objímačce a odložení zavazadel se vyrazilo na jídlo v sestavě já, Chin, Sůša, Taylor a Asan. Jen hledání hospody bylo funky, vzhledem k tomu, že nás vedl jediný chlap v partě, který nás už předtím vedl na Akicon – protáhl nás městem mrtvých a málem jsme brodili potok. To snad pro představu stačí. Nicméně hospoda se našla a celkem pěkná a příjemná. Teda alespoň než pingl otevřel hubu.

„Takžééééé, bramboráášky a kam to pivíčko?“ – Naše chlapácká obsluha

Celý zbytek hostiny jsme ho více či méně podařeně parodovali. Asan si dokonce troufla i před ním i když se chabě hájila, že si to ani neuvědomovala.

Dál mi to stejně jako u advíku dost splývá, takže body jak si vzpomenu.

• Jako první rozhodně zmíním Fap-girl. Na tu nezapomenu do smrti. Myslím, že i po smrti si na ni budu pamatovat i když neznám její jméno. Internetu znalí jistě už podle její superhrdinské přezdívky poznali co mi asi prováděla u hlavy.

• Z přednášek jsem toho moc nestihla. Měly jsme moc práce pózovat fotografům, rozdávat podpisy a šlapat po srdcích chlapcům, kteří k nám zahořeli neovladatelnou touhou. Teda šlapala hlavně T-Kolie a N-Kolie. K přednáškám. Hintzákova přednáška Po čem ženy touží mi ukázala, že toužím zlikvidovat japonského vodníka tím ,že se mu uprdnu do obličeje. I když to zní velice zábavně, tak Lestatem se trefil do mého vkusu podstatně více. Pak přednáška o Hetalii, která byla minimálně pozoruhodná. Přednášející nám s velkou pompou sdělily, že jestli máme tento fenomén rádi, tak smůla, páč se bude kritizovat. Cha!Cha! Kritiky tam bylo přibližně tolik co mám já na blogu na Sandmana. Leda to, že si země sněmovaly spolu a přitom se setkaly ve skutečné historii jen asi dvakrát. Z toho jsem si šokem sedla na zadek. A pak se jednalo o přehlídku oblíbených párů a základních faktů Kdyby to mělo název „Hetálie pro začítečníky,“ tak ani neceknu. Takhle jsem tím byla zklamaná. Tentokrát jako kulturní vložka sloužila Nime, která jim předvedla rozzuřeného menežra své sestry v akci. Pak si pamatuju, že jsme stihly kousek Nagatina Slashe. Takovýhle přednášky nemám ráda, protože mám s yaoistkama jako takovýma velký problémy. Z většiny jsou to uječený slepice, které mi dovedou zkazit vpodstatě všechno. Na Akiconu jsem musela odejít z přednášky Tea, protože ty jejich válečné pokřiky byly… řekněme přes čáru. No tady se moc neprojevovaly, ale přesto znechucené bučení, když se zmínil můj milovaný žánr fluff a mexická vlna, která projela sálem když se mluvilo o rejpfikcích mě jen utvrdily v tom, že jsme s Kóliema pořádnej underground v téhle sféře. Jooo a jinak, Nagat, pokud tohle čteš, tak na X-Meny je tolik fanfikcí, protože tam je slash u spousty párů v podstatě kánon. Jestli chceš, dám ti seznam . A ve Warcraftu jsou bišové jak stehna! Pak Crossdress, proti kterému nemám vyhrad. Cosplay soutěž byla taky fajn. I když tvrdím, že měl vyhrát ten miniSasuke. Byl strašně kjut a drsnej a tak. No a pak jsme se prorvali na to Alfredovo divadlo (jo, vim že se ta skupina tak nejmenuje, ale pamatuju si nick jen jednoho člena souboru, protože nad ním před vytrvale kvičela grupa fanynek, která k nám opravdu nepatřila. Být on, tak na conech spím s nožem ve spacáku. A piju jen z vlastní placatky.) Začátek mi přišel takový trochu nemastný a rozpačitý, ale pak se šou rozjela a já ležela mezi sedačkama, protože to bylo opravdu vtipné a i mě mrzelo, že to není delší. Zvlášť se mi líbil boj vojáka jehož-jméno-si-nepamatuju a té novinářky. Jistě, pane ministře hadr.

• Naše fotošůty u fontány, kde Queens všechny oslňovaly krásou a já je oslnila svojí obří zadelí, protože v jeden moment mi díky větříku přelítla sukně přes hlavu. Naštěstí, pro zachování heterosexuality kolem stojících pánů, jsem měla neprůhledné punčochy a ne jen ehmtanga jako některé slečny kolem. Při pokračování našeho focení se nás rozhodl vyfotobombit kolega Pedoméďa, tak byl teda zajat a donucen se s námi vyfotit řádně. Pak Nime zajala Alfreda, který byl taky donucen se s ní vyfotit. Kluk měl štěstí, že nedostal po hlavě kyjem a nebyl odvlečen do sklepa k ostatním.

• A nakonec naše dojemné loučení na autobusáku když jsem s Glad opět odjížděla do civilizovaného kouta republiky.

  „Tak už, ku*va, táhni. Je nám zima.“ – Po téhle větičce jsem se málem dojetím rozplakala

Kliknutím na obrázek se dostanete na blog krásné a talentované slečny autorky. Doufám, že to jako credits stačí. Nechci aby k nám Nime večer vtrhla a utrhla mi šišku. Jinak na obrázku z leva: Nime, Taylor a Já (potom co mi photoshop ubral tak půl tuny^^)

P.S: Nime napsala MNOHEM lepší článeček, takže šup k ní SEM

1. Šok z toho, že se po něm vyžaduje i něco jiného než mít docházku v pořádku

2. Šok z toho, že toho po něm chce pedagog tolik. (Třeba devět stran o problému, který z tuha popíšete dvěma větama.)

3. Šok z toho, že to nemůžete obšlehnout ze sekundární literatury.

Když se student smíří s výše popsanými problémy přesouvá se k plánování projektu. Nejlepší je začít tím, že si hned po zadání práce zajdete do knihovny pro knížky o kterých si myslíte, že se tématu týkají.

Zapůsobíte tím na knihovnici, u které si půjčujete jen komiksy a erotické fantasy novely a budete mít ze sebe Dobrý Pocit, že se práce dává do pohybu tak brzy před odevzdáním. Knihy následovně dva měsíce ignorujte, ale mějte je v polici tak, aby rodič/spolubydlící viděl, že je máte a uznale bručel jací jste šprti.

Většinou pedagog poradí jak začít – zvlášť pokud je to první práce. Nám říkali, že základ formulace otázek, na které se hledá odpověď a osnova. Takže si v hlavě rozvrhnete jak by měla být osnova sestavena a ve finále vypadá díky ní samotná práce nějak takhle.

• úvod (sem napište co chce pedagog slyšet)

• kecy zaplňující několik stran mezi úvodem a závěrem (Co nejvíc citací. Citace jsou fajn. Citace jsou kamarádi. Vypadáto, že jste si každý názor ověřili a zabije to tak dva řádky každá)

• závěr (přepište budoucí čas úvodu do minulého)

A pamatujte, že každá seminární práce je tu primárně proto, aby vás to intelektuálně obohatilo! Vůbec to není tak, že je profesor sadista, který vám chce sebrat volný čas vyhrazený na sledovaní seriálů a facebook stalking. A věřte, že vás psaní obohatí. Já sama jsem byla obohacena o náběh na žaludeční vředy, tři hysterické záchvaty a asi pět kilo špeku, který jsem nabrala nezřízenou konzumací čokolády, abych uklidnila pochroumané nervy.

1. A co pak jako budeš dělat? Tohle se děje všem mým spolužákům a spolužačkám. Dřív jsem se trochu styděla a snažila se alespoň trochu vysvětlit co jednou můžu dělat. Setkala jsem se s pohledy stylu jasně-holka-spi-dál, takže teď už odpovídám že jednou budu dělat úplný hovno. V podstatě se to shoduje s tím, co si tazatel myslel, ale jeho výraz obvykle bývá k nezaplacení. Poměrně se i vyplácí začít s rozzářeným výrazem vyprávět o tom, jak se nehorázně zvětšil pracovní trh příchodem Burger Kinga.

2. Týjó, řekni něco filosofickýho! WTF? To je stejně inteligentní dotaz jako ptát se na něco matematického, počítačového, přírodovědného. I když pravda, tohle je ta lepší verze. Ten horší scénář obsahuje to, že si semnou dotyčný chce začít povídat o filosofii. Sama o tom vím ještě prd a už se čeká, že o tom budu vědět stejně, jako kdybych měla doktorát.

   Někdy jsou ale jalové představy o oboru docela vtipné. Nejčastěji je toho svědkem předmět kritické myšlení a argumentace. Ten zápočet jsem sice dala, ale tak nějak všichni předpokládali, že to bude s prstem v nose. Možná jsem udělala chybu, že dávám skoro všechny (klepu to o hlavu pitomého kámoše) zápočty na první pokus a naši si na to nějak zvykli.

   Před sebou mám jen antické a středověké pojetí filosofie. To bude největší legrace, protože jediné, co teď dám z hlavy je, že si Aristoteles vzal osmnáctku, Xantipa byla hrozná chudinka, Platón pravděpodobně nikdy nespal s ženou a že nějaké trdlo na O špatně pochopilo část bible a ufiklo si ho. Kdo v tomhle postrádá pojmy jako metafyzika, skepse, neoplatonismus nebo jiný požitek, ať zvedne pracku. Teď každý potulný milovník pravdy, který tohle čte, jistě u počítače kvílí hrůzou a dovolává se Sókrata, aby mě srazil bleskem.

Života na koleji jsem se bála. Na střední jsem byla díky svým koníčkům za exota první kategorie, takže jsem se na vysoký rozhodla zatloukat a pokud by se mě někdo zeptal na to, co mám ráda, tak bych vytáhla něco ve stylu, že klasickou hudbu a černobílé francouzské filmy. Možná ještě, že jsem přečetla všechny ty klasické knížky, co jsou tlusté jako moje stehno a které používám jako podnosy na ovoce. Abych byla za Intelektuálku. Alespoň teda na tý koleji, když tam musím žít s úplnýma cizačkama. Ne každému totiž vyhovuje moje roztomilá osobnost a několik lidí už vyděsila moje plocha zasvěcená Batmanovi.

Když jsem dojela na kolej bylo to trochu rozpačité do malého pokojíku nás tam naprali čtyři a ještě administrativní chybou nám tam přihráli slečnu navíc. „Sražte si postele, ono to nějak vyjde.“ Aneb vítejte Mongolsku. Díkybohu, že spolubydla J. Dorazila až když se kritická bytová situace vyřešila. Ještě že alespoň to topení fungovalo a nemusely jsme si rozdělávat oheň uprostřed pokoje. Rozkoukávání bylo taky trapas, protože jsme všechny čuměly do svého notebooku a ty ostatní si nenápadně měřily přes vršek monitoru. Teda já si měřila, jak špehovaly ostatní netušim.

Pak jsem se prohnaně rozhodla prolomit ticho perníkem, kterým mě pro tento účel vybavila má moudrá matka a seznamování započalo. U spolubydly D. jsem nestačila mrkat. Vyklubal se z ní Glee pošuk a navíc sledovala stejné seriály… ehm, lehce neortodoxního typu. Navíc znala Tea a Arissu, takže bingo jak kráva a hned jsem se začala cítit o dost líp. Moje druhá stálá spolubydlící se ukázala taky jako docela milý tvor, který navíc dovede žít bez počítače.

Nejzajímavější je ale ta sebranka co tu žije. Hlavně erasmáci jsou vtipní, v duchu jsem si přísahala, že ještě jednou je uslyším jezdit výtahem a řvát v půl třetí ráno, tak vylezu a procvičím si hod pánví na pohyblivý terč.

O škole zase až dva měsíce nenahodím nový článek.

Aby se mi zvedla návštěvnost blogísku tak jsem se rozhodla že naklepu surrealistický report o advíku. Advík je akce mého srdce, ale z jeho začátku jsem byla drobátko rozpačitá. Přešlo to v momentě, kdy se jako éterická víla zjevila Nime, která přivezla náš provizorní přístěnek, ze kterého se později stalo něco mezi převlékárnou a skladištěm.

Nicméně můj nejsilnější zážitek z příprav byl, když jsem se stala zatemňovacím důstojníkem našich dvou místností na linii (smrděla jsem v Nekonečném příběhu). Zotročila jsem dva týmy, které jsem vyslala zatemnit a sama jsem nad nima stála s pomyslným bičem v ruce, což později málem vyústilo ve vzpouru, když mi bylo vyhrožováno nožem, kterým ten kartón řezali. Ale alespoň to neflákali. Pak jsem se zašila prudit úžasné orgyně a-music místnosti, které mi ochotně vysvětlovaly, co na plakátech je chlap a co je chlap, co dělá ženskou. Následně jsem tam vyprázdnila obsah slintobuněk, když mi Rashida ukázala dva obrázky, kde jsou Uruhova Stehna. To velké písmeno je na místě, protože ten chlap má úžasný Stehna. Navíc když si vezme podvazky, tak mám chuť mu je ohlodat. Pak mi ještě utkvěla v paměti ta obludka z NoGod, kterou jsem viděla prvně a už ji nikdy vidět nechci. Jo a taky abrakadabra taneček byl prudce kchul.

Nejdivočejším dnem byla fakt středa. Nime dorazila s T’Sal, její sestrou, sexy Lojzou a Nagat, která bude zabita, protože je fakt dokonalá. Jenže jak si všichni návštěvníci všimli, byla recepce jednoduše zahlcena conuchtivými návštěvníky a musela se otvírat druhá, kde jsem snad tři hodiny dřepěla, takže Nime sama postavila naše ubytování, zatím co já jsem se snažila dělat. Když jsem byla propuštěna z recepce, tak jsem Nime vytáhla do mekáče, kde hranolky obracel sexy kolouch Alex a jeho kámoš s krásným zadkem Dušan. Vůbec místní zaměstnanci vypadali jako členové začínajícího boybandu. Holt, bylo na co koukat.

Drama začalo, když jsem vylezla z metra. Zvonil mi telefon a lehce nervózní Story se ptal, kde jsem, že mám plný sál. Moje první myšlenka byla:

KURVA!

Ano, jen debil mého formátu zapomene na vlastní přednášku. Takže asi o půl sekundy později jsme s Nime trhaly světový rekord na trase metro-škola. Přednáška byla o to zajímavější, že jsem naposledy běžela v šesté třídě o tělák, než jsem si sehnala uvolnění a od té doby jsem jen důstojně kráčela. Takže si umíte představit v jakém stavu jsem se do té třídy dokutálela. Normálně přednáším na stojáka, jenže teď jsem prostě musela sedět a i můj přednes byl jistě zajímavý. Prosím o ukázku:

„ Takže Neil síp Gaiman je původem kurvajánemůžudejchat z Asípnglie kašlkašl.“

A takhle to vypadalo celou dobu. Navíc jsem musela být prudce sexy s ksichtem rudým jako apač a vlasama jak když mě znásilnili v keři. Ale publikum židlema neházelo, takže dobrý. Následná zajímavá událost byl koncert Gothiky. Andro je fakt pěknej mužskej se zajímavým hlasem, ale já se na něj prostě nemůžu koukat, když je zmalovanej. To opravdu nejde. A ta jeho doprovodná opička měla zase děsnou prdu. S tím se však počítalo. Jenže tam bylo děsný vedro a já smrděla jako mokrej pes, takže jsem raději Nime odtáhla do koupelny a na naše místo pustila dívčiny ještě menší než my dvě (jo, to ještě jde). Pozorovat pak koncert z venku bylo nakonec nejlepší.

• Nikdo vám nesmrděl pod nos. Když měříte stošedesát tři cenťáků, tak máte cizí podpaží přímo pod čumákem a to jako nic moc.

• Pak se tam dalo dýchat. To souvisí s bodem jedna.

• Navíc bylo vidět na Andrův zadek z boku. Rýsoval se přes ten kabát.

Noc s Nime ve stanu byla boží. Jen mě ráno děsně bolela prdel a ona se tvářila jako světice.

Další fajn věc byla, jak jsme se s kóliema účastnily One Piece soutěže. Žádná z nás se o to nijak hlouběji nezajímá, takže odpovědi byly opravdu chuťovky. Hlavně Namino tetování. Pak kólie po loli promenádě odjela a mě ráno bolela prdel zase. Nime byla nevinná, rozvalila jsem špeka na nějakém hrbolu.

Jako člověk od přírody všímavý musím zmínit neobvyklou koncentraci mudlatelných hošíků. Škoda, že bych za půlku šla sedět a to se léta přesvědčuju, že jsem na starší. Kromě středy a čtvrtka mi advík celkově dost splývá, takže vypíchnu pár věcí, které se mi fakt líbily.

Přednáška „Proč mě baví být atheistou.“ Vlezla jsem tam s holkama se zvědavosti a musely jsme se shodnout, že přednášející byl fakt seme. Navíc se málem porval s nějakýma divnýma týpkama, co odtáhly z místnosti nějakou slečnu. Co se týče přenášky samotné, tak se diskutovalo od osmi do jedenácti a ani vteřinu jsem se nenudila a nasávala informace jako houba.

Ples, na kterém nikdo netančil, ale zato jsme byly s kjut Arisskou a spol nalezlé u zdi a drbaly jsme, plus jsme ze svého místa měly výbornou pozorovací pozici na dva klučíky, kteří se chovali velmi ehm zajímavě. Na plese bylo nádherně vidět, jak nejsou cizí lidi zvyklí na můj humor. Prý před desátou mám zakázáno otvírat hubu a své děti ke mně nepustí.

Macuri, kde mě ty blbky, předstírající moje kamarádky, vyfotily s pivem nebo jak se škrábu na zadku. Jo a děda za plotem, řvoucí na herce ať drží huby, byl jednoduše epický.

Stará babka, která na naši skupinku koukala jako na nakažené morem a já jí pozdravila.

Nime, která je fakt Leeroy a já chci být do smrti smrťoucí pod její ochranou. To, jak válcovala Pica na konzolích, bylo fakt husý.

Lojzovy podvazky.

Chlapec, který vymýšlel před naším stanem, jak se někoho slušně zeptat jestli šuká a já mu odpověděla.

A teď rok doma na prdeli a oplakávat mé kólie

Jo a teď jsem zjistila, že jsem několikrát narazila na bestie a nezjistila, že jsou to ony. No nejsem já Pico?

Vím, že si něco tak dojemného a citlivého nezasloužíte. Proto to v komentářích nemusíte nijak vyjadřovat. A ano. Já taky pláču, děkovat nemusíte.  T_T