blog je mrtev, ať žije blog!

Stává se to skoro tradicí, zase jsem promarodila celé září. Začalo to tradičním týdenním nachlazením, kdy mě dostrkali ze školy domů, protože mi bylo dost špatně a prý to i na mě bylo vidět. Takže jsem se válela v teplíčku doma a polykala léky o sto šest.

Když jsem se koukla na datum posledního příspěvku na mém hnojišti, trochu jsem se zastyděla, ale pak jsem vejskla nadšením, protože v házení zbytečností sem mi bránily zatraceně aktivní prázdniny. A rozbitý notebook, což bych raději nevytahovala. Ale prázdniny jsem si užila, advík (který byl poměrně divočejšího charakteru) , terakotová armáda, vydřepávání se sestrou a jejími kamarády pochybného vzezření i charakteru. A když jsem se zrovna neválela venku, tak jsem chatovala jako divá s nejskvělejšími obyvateli nejskvělejšího Sekaistánu. :)

Konečně jsem se dopakovala na Advík, ne že bych byla extrémně nedočkavá, ale z baráku odjíždím už zítra a dobu před již zmíněným Advíkem trávím u Japu, takže bude po velmi dlouhé době možnost pořádně pokecat. Jinak balení samotné bylo poměrně veselé. Maminku mám zase ve špitále, řekla bych, že naše rodinka už tam má rezervovaný pokoj a babička, taťka a ségra odjeli do Bavorova, takže jsem tady sama s dědou. Docela jsem tu uvítala, protože mamina, i když je to zlatá duše, mi pokaždé do všeho děsivým způsobem kecá a pak se tu akorát ječí. Takže jsem si všechno zamýšlela udělat v klídku, jenže. Nejprve jsme nemohli najít moji prehistorickou krosnu, která vypadá, že drží v celku jen na čestné slovo. Jenže by se do ní vešel i průměrně velký slon, což já považuju za důležitější než vzhled. No tak tahle moje úžasná taštička se ztratila. S dědou jsme hledali na půdě, v kůlně, ve špajzu i v bordelníku pod schody. Pak nás napadlo prohledat skříně a v té úplně poslední byla. Hurá!

Všichni jsou na mě jako na psa. Důvod? Tahle díra! Jakmile jen projevím trochu dobré vůle a napíšu nějaký příspěvek už se slétají supi nad mršinou a stěžují si, že jsem líná a aktualizuju jednou za uherský rok. Někteří otravují víc než ostatní...že Terézie. Ty můžeš prudit i reál. Každopádně Tři příspěvky ani ne v týdnu? *Publikum řve blahem.*

Ne že bych se nějak zázračně naučila francouzsky, ale Le vent nous portera je momentálně moje oblíbená píseň od Noir Desir...the wind will carry us. Pěkné ne? Já si tedy osobně myslím že ano. Na francouzských kapelách jako je už zmiňovaný Noir Desir a nebo Louise Attaque vážně něco je. Jirka prohlásil že je to na něj moc emo, nechápu kde to vzal, ale jestli je tam nějaký náznak, deprese nepůsobí to tak podbízivě, jako v klasických kapelách kde mají všichni hustou černou patku. Tohle je taková depka na úrovni.

Mno nedávno se stala velmi nepěkná věc a to, že nám umřela nejstarší babička.

Jak se píšou písemky z fyziky

Nime chtěla kameňák, má ho mít. I když nevím jestli si to představovala zrovna takhle, ale mě osobně někdy náš rodinný život připadá jako jeden óbr sled kameňáků. Hlavně v posledních cca pěti dnech, kdy sš vše chystalo na milou návštěvu naší babičky. Matka na pokraji histerie, táta histerický z histerické mamky, sestra věčně v prdeli a já coby jediný hromosvod histerická z histerických rodičů. Ale hlavně že se máme rádi, že.