Na ostrov přijíždí tisíce uprchlíků, ale Ecobaňané brány svého nádherného města uzavřeli a ostatní ať si žijí ve vlhku a smradu.Nebe je zahalené černými mraky, neustále prší a když už sem tam vykoukne sluníčko všichni zírají s otevřenýma hubama na ten zázrak.

Ecobaňané se chovají k lidem z venku, nazývaného Mar, jako k té nejhorší verbeži a vlastně několikrát ve filmu padlo, že je nemají za nic víc, než obyčejná zvířata, která využívají k manuální práci, aby se jim v jejich prominentním městečku žilo líp. Ke vší smůle se však svět začíná vzpamatovávat. Slunce je vidět čím dál tím víc, znečištění ustupuje a Ecobanu dochází šťáva. Proto rada plánuje podpálit venkovní ropná pole. Co na tom, že to obyvatelé Maru nerozdýchají?

Jay je mladá příslušnice bezpečnostních jednotek Ecobanu, která soucítí s lidmi venku a nezamlouvá se jí bezohledný přístup okolí. Soucitná slečna s velkou bouchačkou. Navíc je to pěkná baba a její šéf Cade je do ní zakoukaný.

Při stém výročí založení Ecobanu se do přísně střeženého města dostane Maskovaný Rebel z venku, lehce projde přes strážce a v pohodě si stáhne z počítače přísně utajovaná data. Cesta zpět už tak bez problému není a Rebel se dostane do křížku právě s Jay. Ta v něm po krátkém, ale pěkném souboji pozná přítele z dětství Shua, o kterém si myslela, že umřel.

Shua je nejen že živý, zdravý a sexy, ale je také součastí venkovního odboje proti Ecobanu s napojením na doktora Noeho, který má dostatek vědomostí o Ecobanu aby ho mohl zlikvidovat.

Zkrátka je příběh jedno velké ekologické klišé, jakých je na každém rohu dvacet. Elita utlačuje plebs ve zdemolovaném světě, mezi elitou žije Uvědomělá Osoba (UO), která se zamiluje do Rebela zvenčí, který jí více méně postrčí do hrdinského boje, který vyhrají a na konci buď stojí ve velmi romantické póze v prvních slunečních paprscích anebo oba zdechnou pro dobro lidstva. Do toho sem tam nějaké sebeobětování vedlejší postavy, nejlepe nejlepšího přítele, nebo konkurenta v lásce.

To všechno ve Wonderful Days je, dokonce se i Shu stará o malé haranty. Celý příběh by nebyl nic extra, kdyby nebylo krásné hudby a animace.

Tyhle dva prvky celý film zvedají z bahna průměru a způsobují, že se na něj s chutí kouknete ještě jednou, jen abyste mohli znovu pozorovat krásy Ecobanu. S grafikou si někdo vážně vyhrál, ať si moudří muži na csfd říkají co chtějí, tak mě to přehnané nepřišlo. Šeď a zrezlost Maru krásně kontrastuje s barvami Ecobanu a když zkrz mraky vykoukne sluníčko, je to vážně pastva pro oči.

K tomu všemu hezky ladí nevtíravá hudba a pěkná hlavní písněň od Yu Sung-Yola, nebo Shuova oblibena skladba Prayer.

Pokud člověku nevadí klišovitost a potrpí si spíš na audiovizuální zážitek, tak je Wonderful Days film jemu přímo na míru

Vlastně v každém díle Petshop of Horrors někdo zemře. A to začne být podezdřelé detektivu Leonovi který jako jediná postava spolu s hrabětem figuruje ve všech dílech. Když jsem sledovala amv netušila bych že bude v Petshop of Horrors nějaký humor. Je tam ale ne takový že byste se popadali za břicha některé scény vyloudí maximálně úsměv. Třeba to když Leon přišel na to jak vytáhnout z hraběte informace ohledně zákazníků. Stačilo mu před nosem zamávat košíkem dortů.Hrabě šíleně miluje sladké. Zamávejte mu před nosem větrníky a zatančí vám u tyče, uznejte že nad tím, by se vyplatilo zauvažovat. NE!…Pryč! Pryč vy chlípné myšlenky hříšné!

Nebo to jak se hrabě všude dostane protože prodal domácího mazlíčka snad každá významné osobě ve městě. Leonův šéf má od něj pejska a starosta eh..tučňáka?.
Mě fascinoval domácí mazlíček samotného D, takový malinký netopýrek s růžky jnž vydává zvuky jako „Kyo, Kyo“. Petshop of Horrors rozhodně nedoporučuju lidem se slabším žaludkem protože pár scén na mě bylo moc.

Jména dílů:
1 Daughter
2 Delicious
3 Despair
4 Duel
(Teď mě napadá byl to záměr že všechny díly začínají na D? )

Amv
Nightwish-Dead to the world-druhý díl v kostce
Delicious Despair-Mix druhého a třetího dílu
Korn-Forksaken-taková všeho chuť

Celkem reálný příběh je docela příjemná změna oproti jiným anime, plným démonů, kouzel a podobných udělátek. To, co se odehrává v Paradise kiss, by se teoreticky mohlo přihodit každé pěkné holce, která má potenciál být modelkou.

Yukari Hayasaka se pilně učí aby se dostala na univerzitu a když jde po ulici začne na ní pokřikovat takový zjev ( jménem Arashi Nagase), který jí začne vykládat jak vypadá úžasně. Yukari přirozeně vezme nohy na ramena, ale vrazí do Isabelly, která k Arashimu očividně patří. Yukari se na Isabellu podívá a omdlí. Probere se a první co uvidí je Arashiho trochu dětinská přítelkyně Miwako.

Následně jí začnou přemlouvat, aby jim dělala modelku na školní módní přehlídku. Všichni tři totiž navštěvují prestižní uměleckou školu, kde studují na módní návrháře, nebo tak nějak.Yukari potřebují, protože nemají modelku, která by předvedla na soutěži modely jejich módní značky Paradise kiss, nebo taky Parakiss. Samozřejmě odmítne (což Arashiho neskutečně vytočí) a uteče, protože jí všichni přijdou absolutně praštění. Naneštěstí pro ní si v jejich ateliéru zapomene diář a „šéf“ Paradise kiss George jí ho vrátí pouze v případě, že si pro něj dojde.

Tak takhle nějak to celé začíná. Jak už asi tušíte Yukari ( které jen tak mimochodem říká Miwako Caroline) nakonec souhlasí, že jim ty šaty předvede a dokonce začne uvažovat o dráze profesionální modelky. Vůbec se Yukari celkově změní, z poslušné školačky se stává dospělejší osoba. Spřátelí se z lidmi z Parakiss a pozná že to nejsou takový šílenci, jak se jí na první pohled zdálo, ale že jsou prostě tak normálně praštění.

Musím říct že mě Paradise Kiss dostalo, jinak bych neseděla několik hodin vkuse u počítače, s očima přilepenýma na monitor. U anime mám ráda když není jednoduché předvídat děj a u tohohle to platí dvojnásob. Když už si myslíte že se stane to a to překvapí vás skoro pravý opak. Platí to hlavně o vztahu George a Yukari.

První co mě zaujalo byl opening Lonely in Gorgeous od Tommy February, i když poslouchat jen na vlastní nebezpečí, je to jedna z těch melodií kterou když si pouštíte moc dlouho hrozí absolutní zblbnutí (věřte někomu kdo jí poslouchal hodinu v kuse).

Tak teď kresba, myslím že stačí napsat jen moc pěkná, postavy jsou skoro realistické, jediné co mi vadilo bylo zjednodušování a podobné opičky J normálně je mám ráda, ale sem se mi moc nehodily.

Kdybych měla ve zvyku hodnotit anime tak tohle by dostalo max. bodů

George – Šéf a hlavní návrhář značky. Také bisexuál, jak s oblibou zdůrazňuje. A také osudový muž z dost problémové rodiny, jeho matka byla krásná modelka, která dělala milenku nějakému bossovi. Buď ho máte rádi a nebo ho nesnášíte, protože nikdy není tak docela jasné, jestli bude ten hodný anebo špatný. Někdy je vzor arogance, jindy sladce starostlivý. Ale k dobru mu budiž přičteno, že dokázal v Yukari najít špetku sebevědomí, kterou, spolu se zbytkem svých přátel, vytáhl na světlo

Yukari -  Studuje na prestižní střední škole, i když jí zvládá jen hodně špatně, taky je šíleně zamilovaná do svého spolužáka, nebo si to alespoň myslela do chvíle, než se seznámila s Georgem. Yukari byla zprvu hodně pod vlivem své matky, která chtěla aby se dostala na medicínu. Jenže ona na to prostě neměla, tak se ničila ve škole, jen aby byli rodiče spokojení.  Její hlavní problém je to, že neví co od života vlastně chce.

Miwako- Vypadá tak na pět, dokonce se i tak chová, ale ve skutečnosti je už dávno plnoletá. Je velice přátelská a bezprostřední a je šťastná, když se kolem ní mají všichni rádi a nikdo nemá problémy. I když je dobrá švadlenka, tak má problémi s navrhováním vlastních věcí, takže jednoduše spolu s Arashim, se kterým chodí, realizuje Georgeovi návrhy. Její sestra je slavná módní návrhářka

Arashi – Na první pohled uvřískaný hrubián. Na ten druhý to samé, ale na třetí je to velmi schopný krejčí s dost praštěné punkové rodiny. S Miwako chodí už hodně dlouho a strašně na ní žárlí. To on přivedl Yukari mezi lidi z Paradise Kiss. Hraje na kytaru v kapele a miluje piercingy a tetování.

Isabella- Krásná a elegantní dáma, nejlepší přítelkyně George. Zná se s ním od dětství, kdy jí velice pomohl. S vděčnosti mu teď pomáhá s výběrem a navrhováním vzorů na látky. Pokud někdo ve skupině uvažuje, je to právě ona.  V jednom z velých překvapení seriálu figuruje právě tahle slečna s květinou kolem oka

Druhá světová válka postavila na hlavu, co mohla. Speciálně Japonsko by mohlo vyprávět. Deset let po notoricky známém ukončení bojů srovnáním Nagasaki a Hirošimy se zemí, se začíná země vycházejícího slunce zase dávat do pořádku díky agresivnímu ekonomickému růstu, který podporuje vláda. Jenže ten růst je až moc agresivní a spousta lidí přišla o práci (pravděpodobně díky mechanizaci v továrnách) A když nemají lidé práci, nemají peníze, a když chybí peníze, není na jídlo. A když není na jídlo, lidi mají vztek. A vzteklí lidé obvykle sahají po zbraních. Proto byly demonstrace a nepokoje prakticky na denním pořádku a protivládní organizace se pilně věnovaly terorismu a boji proti Ústřední policii a speciálním obrněným jednotkám zvaným Kerberos.

Příběh odehrávající se v roce 1960 začíná demonstrací, která se zvrhne v pořádný boj. Vzduchem létají upravené Molotovovi koktejly a cihly a policie má co dělat aby rozzuřený dav udržela na uzdě, ale stále se drží zpět. A jedna nenápadná dívenka v červené bundě právě dostává v tašce „dárek“ pro svou „babičku.“ Dívka, která patří mezi kurýrky výbušnin zvané Červené karkulky, dárek předá a „babička“ se o něj podělí s pány policisty, kteří tím, že mezi nimi vybuchla bomba, nejsou zrovna dvakrát nadšeni a začnou zatýkat lidi. Situace se tak vyhrotila, že musí zasahovat i speciální jednotky, které si začnou hrát na kočku a myš s teroristy v kanálech, kam se po odpálení bomby schovala i ona dívka. I když jsou Karkulčini společníci zastřeleni, vypadá to, že jí se utéct podaří. Jenže najednou se přední zjeví člen speciálních jednotek Kazuki Fuse, který jí kdoví proč nedokáže zastřelit a dívka na sobě raději odpálí další nálož, než aby padla do zajetí speciálů. Fuse je po tomto incidentu postaven před komisi a přeložen do výcvikového tábora, kde ho kvůli dívce trápí výčitky svědomí, což ho mate, protože lidi jako on by v tomto ohledu měli být bez emocí. Koneckonců ona byla teroristka a on měl přední chránit lidi. Zjistí si, jak se dívka jmenovala (Nami Agawa) a navštíví její hrob, u kterého se seznámí s její sestrou, která mu dokonale změní život. Bohužel jak všichni ví, romance mezi člověkem a šelmou nedopadají nikdy šťastně a Fuse je vážně spíš šelma, než člověk. Tedy alespoň ze začátku.

Jin roh – The Wolfs brigade mi přišlo hodně zvláštní. Nevím ani jak správě definovat žánr, jestli jako drama romantické, nebo akční, politické, či všechno tohle najednou. Po celou dobu co jsem film sledovala, jsem měla takový divný pocit, že nevím, co přijde a jak to s hrdiny dopadne. U většiny anime se mi s větší, či menší přesností povede určit, co se bude dít, jenže Jin Roh je anime plné intrik a politických machinací, takže tu není nouze o překvapení a takřka kaoriyukiovské dějové zvraty. Později tam těch intrik a zvratů bylo na můj vkus až moc, mám raději přímočařejší záležitosti. Přestože do sebe na konci  všechno zapadlo, bylo poměrně složité pamatovat si o co šlo ve všech těch tajných schůzích zpravodajců a policie, ať ústřední nebo místní, kteří vesele kuli pikle proti speciálním jednotkám a skupině zvané Vlčí brigáda, o které se vědělo jen to, že se o ní nic neví.

Jin Roh mi na konci připomínalo bitvu v Koumském údolí. Přirovnání k bitvě, kde se obě dvě strany navzájem vlákaly do pasti, je dle mého více než trefné. A právě konec se mi na celém filmu líbil zdaleka nejvíc. Hlavně ta poslední scéna mě dostala a nutila přemýšlet, jak je tohle k čertu možné? Vždyť takhle to skončit nemohlo! Pak jsem si uvědomila, že ve světě anime je možné absolutně všechno a zvlášť v anime, které se opírají o jistou reálnost, jako je třeba Jin Roh. Chvílemi jsem měla dojem, že sleduji hraný film a dokonce si to jako jedno z mála anime dovedu i jako hraný film představit a zajímalo by mě, proč Japonci dělají live action třeba Jigoku shoujo, nebo Sailor moon, když mají před nosem tak zajímavý námět. Jin Roh, i když se to nezdá, zrovna anime nabyté akcí a násilím, jde spíš o jakési hodně pokřivené romantické drama protkané příběhem Červené karkulky. Nevím jak u ostatních, ale na CD na kterém tenhle film mám, se rozhodně v poličce prášit nebude. Jen tak mimochodem neví nějaká dobrá duše, jak se jmenovala ta krásná píseň ze závěrečných titulků?

A pak vlk sežral Červenou karkulku…

Pohádka o červené Karkulce

Byla jednou jedna holčička, která sedm let neviděla svoji maminku.

Musela se obléci do železných šatů a pak jí řekli:

„Až budou tyto šaty obnošené, budeš se moci vrátit ke své mamince.“

Děvčátko začalo dřít šaty o stěnu, zoufalé snahou je rozervat.

Když se šaty rozpadly, dostala trochu chleba a mléka spolu s malým kouskem másla a sýra, pak se vydala k domku své maminky.

V lese potkala vlka, který chtěl vědět, co nese.

„Mléko, chleba a trochu másla a sýra.“ Odpovědělo děvčátko.

Když vlk požádal o trochu jídla, děvčátko ho odbylo, že je to dárek pro maminku. Vlk se tedy zeptal, jestli se vydá po cestě z hřebíků, nebo jehel. Když děvčátko odpovědělo, že po cestě z hřebíků, tak se vlk rozloučil, rozeběhl se cestou jehel a sežral maminku děvčátka.

Nakonec děvčátko dorazilo k domku své maminky.

„Maminko, otevři dveře.“ Zavolalo.

„Pojď dál, je otevřeno.“ Odpověděl vlk. Ale dveře nešly otevřít, tak děvčátko vlezlo do domu skrz díru.

„Maminko, mám veliký hlad.“ Řeklo.

„Vezmi si maso z kredence.“ Poradil vlk. Bylo to maso z maminky, kterou zabil. Velká kočka vyskočila na kredenc a zamňoukala.

„To co jíš je maso tvojí maminky.“

„Maminko, na kredenci je velká kočka, která tvrdí, že jím tvé maso.“

„To je lež. Hoď po ní botou.“ Když děvčátko dojedlo, dostalo žízeň.

„Maminko, já mám žízeň.“ Řeklo.

„Napij se vína z kotlíku.“ Poradil Vlk. Když dopila, přiletěl ptáček a sedl si na krbovou římsu.

„To co piješ je krev tvé maminky.“ Zazpíval.“Piješ krev své maminky!“

„Maminko, na krbové římse je ptáček, a říká, že piju tvou krev.“

„Hoď po něm svůj plášť.“

„Maminko, já jsem tak unavená.“ Řeklo děvčátko, když se najedlo masa a napilo krve.

„Pojď ke mně a trochu si odpočiň.“

„Maminko, jaké to máš velké uši!“

„To abych tě lépe slyšela, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké oči!“

„To abych tě lépe viděla, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké ruce.“

„To abych tě mohla lépe obejmout, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké zuby!“

Děvčátko se vysvléklo a přišlo k posteli, kde ležela jeho maminka s divně nasazenou kápí.

„Maminko, jaké to máš velké oči.“

„Jaké to máš velké uši.“

„Jaké to máš velké ruce.“

„Maminko! Jaké to máš velké zuby!?“ A pak vlk sežral Červenou karkulku.

(Můj velmi amatérský překlad z anglických titulků, když tak prosím nekopírovat)

Manga vychází od roku 1997 a anime má třináct dílů plus šest ova, sedmé se teprve chystá.

Anti-hrdina celého příběhu výše zmíněný upír Alucard pracuje pro anglickou organizaci Hellsing, která se zabývá lovem upírů a jiných podvratných živlů a je pod přísným vedením Lady Integry Hellsing. Anime je vyprávěno prostřednictvím mladé policistky Ceras Viktorie, kterou musel Alucard postřelit, aby zlikvidoval upíra který vybil jednu malou vesničku a Viktoriinu jednotku. A protože Viki měla štěstí, že byla ještě panna, Alucard ji zachránil tím, že jí předělal na upíra. Takže je Viktorie vtažená do světa o kterém předtím ani neměla tušení. Světa upírů, ghoulů, vlkodlaků a šílených nacistů. Viktorii se samozřejmě jako hodné holce příčí spát v rakvi, nebo nedej bože sosat krev, ale jak sama později zjistí, pokud chce žít, tak nemá na výběr. Mezi asi nejvtipnější scény vždycky patří to, jak objevuje svojí sílu. Třeba její údiv, jak dokáže zvednout jednou rukou granátomet, který měl Walter problém vůbec jen dostat na stůl. Miluju tu část kdy se Alucard chystá skočit po Alexandru Andersonovi v muzeu a Viki mezi nimi protáhne turisty, aby se nepozabíjeli. Otec Alexandr patří mezi moje oblíbené postavy, pracuje pro Vatikánský protějšek Hellsingu a jako správný katolík nemůže ty protestantské psi ani cítit. Taky se dokáže regenerovat, což z něj dělá pomalu jediného rovnocenného soupeře Alucarda. Díly kde se Alucard setká s Alexandrem patří mezi ty nejlepší.

První čeho si v Hellsingu všimnete je vizuální zpracování, převládají odstíny černé, červené a oranžové. A tohle, spolu s vynikajícím hudebním doprovodem navozuje atmosféru, typickou pro celou sérii. Všem vnucuju že Hellsingovský opening je nejlepší ze všech a za tím si stojím, před tím ani po tom se mi žádný tolik nelíbil. A doporučuju si i někde stáhnout soundtrack, protože ten vážně stojí za poslech.

Existuje ještě manga Hellsing: the Dawn, jednohubka z toho co se odehrávalo za druhé světové. Alucard je ženská a s Waltrem mlátí puberta, nemá to chybu. Je tam vysvětleno docela dost věcí, které mi v manze nebo anime nedávali smysl. Než začnete z Hellsingem vůbec by nebylo na škodu si to pročíst

S Mihaiem se setkáte hned na začátku, je to celkem sympatický muž ve středních letech. Připadal mi jako takoví ti bohémští básníci nebo malíři, no i když ti vám asi nebudou schopni ustřelit hlavu velkou pistolí. Jako o jediném se dozvíte skoro všechny detaily ( styď se Haine)

Když jsem už tak nakousla Haina (Haineho, pardon, ale nevím jak to správně skloňovat) První čeho jsem si na něm všimla je že je to vcelku fešák, já vim že jsem povrchní co semnou naděláte. Hned za Naoto je to nejzáhadnější postava. Ať je Haine co je určitě to není tak docela člověk (jak jinak mohl přežít x kulek v hrudníku a pád z okna? A prosím uvědomte si že tohle není Naruto )

Naoto si ze svého dětství nic nepamatuje (tedy tak jsem to alespoň pochopila) dokonce ani svoje pravé jméno. Ví jenom to že s rodiči před někým utíkali a následně ten někdo rozčtvrtil jejího otce a matku a jí zůstala jizva na prsou ve tvaru X ( pro vysvětlení otec kryl matku vlastním tělem a matka zase chránila Naoto)

No a Badou… jak jsem zmínila Badou je magor a já ho zbožňuju. Živí se tím, že fotí páry při činnosti, která má sloužit k rozmnožování a pak ty fotky prodává. A jeden mafiánský boss nechce aby se svět dozvěděl o jeho úchylce a proto na chudáka Badoua poštve celý gang, aby získal zpět „ukradené tajné materiály.“ Kdyby nebyl Badou manga by ztratila většinu vtipu. Z jeho hlášek jsem opravdu nemohla. A poslední drobný detail o osobnosti našeho jedno očka, nevydží bez cigarety déle jak pět minut, a pokud je mu déle odpírán nikotin. *polk* To už bych raději cíleně provokovala mojí mámu, než abych mu stála tváří v tvář.

Doufám že jsem nikoho tímhle neodradila, Dogs je skutečně skvělá manga a stojí za pozornost .

Postavy

V rámci propagace téhle úžasné mangy jsem se rozhodla sepsat něco o čtyřech hlavních postavách. MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY! Mohla bych později, pokud mě fanoušci Dogs nezavraždí, napsat něco i o postavách vedlejších, ale momentálně je pro mě priorita dopsat Sandmana

Mihai – Mezi zabijáky neměl konkurenci, a i když se teď spíše stáhl, není dobrý nápad ho podceňovat. O jeho minulosti se toho z ústřední čtveřice ví nejvíc. Dřív míval na starosti synáčka svého šéfa Iana a dá se říct, že byl zamilovaný do prostitutky jménem Milena. Jenže jednoho dne Ian Milenu zavraždil, což Mihaie dost vzalo. O pár let se s Ianem opět setkává právě u Milenina hrobu, kde vyplývá najevo, proč to Ian provedl. Po téhle kapitole čeká Mihaie až na pár momentů pauza. Což je škoda, protože Mihaie mám ráda, ale v nejnovějších kapitolách Bullets & Carnage (k dnešnímu dni je jich přeložených dvacet sedm) to pěkně rozjel a dokázal, že se s ním ještě musí počítat.

Naoto – Jedna z nejtajemnějších postav mangy, i když poslední dobou, stejně jako na ostatní „hrdiny“ příběhu začíná mangaka prozrazovat čím dál tím více (Nightie nabývá neblahého dojmu, že Dogs budou brzy končit) Naoto v dětství někdo vyvraždil celou rodinu a ona vyvázla pouze s velikou jizvou tvaru x na hrudníku, jak k ní přišla, jsem už vysvětlovala dříve. Její pravé jméno není Naoto, ale pojmenoval jí tak muž, který se jí potom ujal a udělal z ní to co je. Můžu říct, že to jméno nedostala jen tak pro srandu králíkům. Naoto se později snaží přijít na to, proč byla její rodina zavražděna.

Haine – Podivínský albín a hlavní hrdina, protože Bullets & Carnage se prakticky točí jen kolem jeho maličkosti. Sice nemám ráda týpky, kteří vyžerou celý příběh, ale u něj mi to moc nevadilo. Ze začátku se o něm vůbec nic nevědělo, jen to, že asi není člověk. Není. Když byl malý, byly na něm spolu s dalšími dětmi, prováděny pokusy a on má jako by rozdvojenou osobnost. Není zrovna společenský typ a jeho nejlepší přítel je Badou. Stará se o malou mutantku s křídly jménem Nil a má úžasný smysl pro humor. Jediný kdo hází lepší hlášky je už jen Badou.

Badou – Na první pohled magor a druhý pohled nedopadne o nic lépe. Je nezodpovědný, hlučný, otravný a trpí smrtelnou závislostí od nikotinu. Jeho poznávací znamení jsou dlouhé rudé vlasy, páska přes oko a právě zapálená cigareta. Kouří už od malička a řekla bych, že jeho plíce se už dají použít jen jako neprůstřelná vesta. Ale jakmile je bez nikotinu déle jak pět minut začíná být podle Haina drobítek nervózní (čti: je schopný sám postřílet celou mafii) V Dogs byl hlavně coby komická vložka a ten, jehož musí kamarádi neustále tahat z průserů. Podobnou funkci plní i v druhé řadě, s tím rozdílem, že se čtenář dozví, že Badou to v minulosti neměl vůbec lehké. Badou měl totiž bratra, novináře, který zemřel při jednom ošklivém incidentu, při kterém Badou přišel o oko. Od té doby se protlouká, jak může. Pracuje jako paparazzi, nebo jak se dá nazvat, že šmíruje lidi, pomáhá Hainemu nebo pracuje v obchodě. Jo a jen tak mimochodem, už od malička umí prát, šít a i vařit *_* Jo a ještě obrázek malýho Badoua s bráchou, to jsem si opravdu nemohla odpustit >klik<

Jenže když začnou umírat vrazi a zloději po tuctech je jasné, že si toho dříve, nebo později někdo všimne. Lidé mají nového hrdinu a záhadnému zabijákovi začnou přezdívat Kira.

Bohužel žádný právní systém na světě nedělá rozdíl mezi vraždou zločince a vraždou nevinného. Vražda je vražda, proto se o Kiru začne brzy zajímat policie. I to v tomhle případě hraje Raitovi do karet, tým vyšetřovatelů vede jeho otec a toho by ani ve snu nenapadlo synáčka podezřívat. Raito nepochybuje, že mu jeho plán vytvořit utopickou společnost vyjde. Do chvíle, než se na scéně objeví jeden z nejlepších detektivů světa a navíc jedna z nejzajímavějších postav v anime všech dob, podivínský chlapík L. L snad nikdy nedělal nic normálně, nikdy nenosí ponožky, jakoukoliv věc drží tak, jako by se jí štítil, sedí prazvláštně zkroucený a živ je jen o sladkém. A za pár hodin dokázal zjistit o Kirovi víc, než by se povedlo japonské policii za rok. Raito konečně dostal rovnocenného soupeře. Ti dva spolu rozehrají psychologickou hru na takové úrovni, že se jeden nestačí divit a vlastně ani neví komu fandit. Raito se cítí ohrožený a později je schopný zlikvidovat každého, kdo se pokouší odhalit tajemství kdo je Kira a neštítí se při tom likvidovat i nevinné lidi. U mě si to dokonale pokazil tím, jak donutil Naomi spáchat sebevraždu. Od té chvíle jsem nadšeně fandila L a málem tleskala pokaždé, když se mu podařilo Raitovi vzít vítr z plachet.

A aby to nebylo málo zamotané objeví se další osoba vlastnící Death note, hloupoučká modelka Amane Misa později známá jako Druhý Kira. Misa Kiru bezmezně zbožňuje a byla by pro něj ochotná udělat cokoliv, čehož později Raito bez milosti využívá.

Vím, že psát něco o Death note je jako pokoušet se rybičkám prodávat balenou vodu, jednu dobu se na něj díval snad každý. Jenže já si nemůžu pomoc, DN je skvělé anime podle prý ještě lepší mangy. To bohužel nemůžu posoudit, z mangy jsem přečetla tak čtyři volume a pak jsem na to nějak pozapomněla. Na anime jsem se koukla na doporučení známé, řekla mi že když se podívám na první čtyři díly, tak to budu prostě muset dokoukat celé. Měla pravdu DN jsem dala za necelý týden a ještě teď mě bolí čelist, jak jsem měla celou dobu hubu otevřenou.

Docela chápu proč se Death note stal pomalu kultem. Death notes má všechno co mě na anime baví, hezkou animaci, napínavý příběh, maniakální záporáky a vedlejší postavy si člověk dokáže zapamatovat i jinak, než jako bezvýznamnéhopoldu č.10 (Aizawa-san do každého anime! ) DN taky dost dobře zobrazuje co z člověka dělá moc a vy se nestačíte divit, jak se z relativně slušného kluka stala bestie, před níž se klepe celý svět. A to včetně Američanů. Ke konci už jen děkujete všem svatým, že neexistuje žádný Death note a vy v klidu můžete šikanovat spolužáky, nebo lhát mamince, aniž by vám hrozilo rozšmelcování náklaďákem/uhoření/to, že se rozhodnete spáchat sebevraždu/infarkt. Já osobně jsem po skončení DN měla jen obrovskou chuť na panáka (samozřejmě jen obrazně, jako nezletilá alkohol nemůžu! Ahoj mami a tati )

Teď jen tak okrajově k openingu a endingu, ten první byl opravdu pěkný, málo který opening nechávám dojet celý, kromě DN už to byl jen Hellsing, Trinity blood a Paradise kiss. O to byl nepříjemnější šok u dvacátého dílu, ten nový opening mi málem způsobil epileptický záchvat, z elegance se stalo zběsilé cosi, co nazvala moje sestra „husťárnou“ Ending to samé, i když co jsem četla na internetu, tak se nad ním fangirls úplně rozplývaly, no tak se tam na pět vteřin objevil Raito z rozepnutou košilí. Bóže.

Jen tak mimochodem, sem blázen nebo Mello vypadá jako moje mladší sestra?

Takže dnes v 16:27 středoevropského času jsem konečně dočetla Angel Sanctuary. Je to docela zvláštní pocit, už asi vím, jak se cítí ti hrdinové ve fantasy po tom, co zmasakrují černokněžníka, všechny jeho sluhy a zachrání princeznu. Pravděpodobně dřepí v lese na pařezu a přemýšlí co dál, tak dlouho než se seberou a půjdou zachránit další princeznu a zabít dalšího černokněžníka (nebo na opak) Já se pravděpodobně vrhnu na Caina. Ale nejdřív, pokud vám to nevadí, bych se ráda podělila o čerstvě nabyté dojmy. Moje povídání může obsahovat spoilery, takže pokud jste s četbou kdekoliv jinde než kolem kapitoly sto deset, tak laskavě přestaňte číst, nebo mi alespoň nenadávejte. Varování jste dostali a ne že ne.

Angel Sanctuary se ukázalo jako typicky Kaori Yukiovské. Najít postavu, která v minulosti neměla žádné trauma je jako hledat pannu v bordelu a opravdový záporák není jasný až do posledních kapitol. Mě samotnou tohle zjištění v Angel Sanctuary překvapilo a když spadla ta pomyslná opona, stále jsem zírala na obrazovku s otevřenou hubou. Budu se opakovat, ale Kaori je buď génius, nebo absolutní šílenec. Zajímalo mě, jaké měla dětství, buď jí týrali rodiče, anebo ďábelské dvojče, což v jejích dílech bývají často původci všeho zla. Ta teorie s ďábelským dvojčetem je asi přehnaná, protože je autorka jedináček…to by vysvětlovalo její značně pokroucený pohled na sourozenecké vztahy. (já mít bratra nesáhnu na něj ani dráždidlem na šimpanze, ale když to Kaori baví.) Další věc, která je pro mangy Kaori Yuki typická je, že na postavy z jejích příběhů, i na ty vedlejší, nezapomenete. Když o tom tak uvažuju, tak já jsem je měla skoro všechny ráda. Uriela, protože měl fajn kosu, krásné vlasy a měl rád Doll. Rafaela kvůli Barbiel a naopak. Michaela, no protože to byl Michael. Gabriel…tu jsem vlastně ráda neměla. Setsunu protože to byl takový blb. Kiru a Katoua, protože když si hráli na inkvizitory, neměli hoši chybu. Arachne, protože ke konci dostal(a) rozum. Mohla bych pokračovat do rána, na každé postavě bych našla něco, co se mi líbilo, ať už to bylo něco vážného, nebo třeba jen malichernost. Sice tím, co teď napíšu, budu negovat všechna svoje tvrzení v předchozím týdnu, ale jednou z mých nejoblíbenějších postav stále zůstává duo Rosiel/ Katan. Katanova pozice byla neotřesitelná už od doby, co jsem poprvé viděla OVA. Pro tyhle věrné sluhy mám slabost a on tak roztomile kontrastoval s Rosielem, třeba tím jak se mu nelíbilo, že musí umírat nevinní, protože jeho katanservisy s úzkýma očima byli prostě kyááá a protože byl později s pistolí cool a na konci byl neuvěřitelně krásný, viz obrázek. Teď se trochu rozpovídám o Rosielovi. Hodně lidí ho nemá rádo, ani se jim popravdě nedivím. Jeho narcistická a sobecká povaha není pro každého, ale přesto jsem ho měla mnohem raději než „ledového čumáka“ Laylu alias Sevi-sama. Pro tyhle emocionální typy mám stejnou slabost jako pro věrné sluhy. Ze začátku jsem ho měla ráda, pak jsem ho dokonce zbožňovala, ke konci mi začal lézt na nervy, v jistém okamžiku jsem ho měla chuť roztrhat na cucky (viz první odkaz) a úplně na konci, když vyšlo na jevo jak je to ve skutečnosti složitá a zakomplexovaná osobnost a když si uvědomil, co provedl (klik na obrázek) jsem ho začala litovat a málem mě to rozbrečelo. Jenže to, co pak viděl Setsuna mě trošku uklidnilo a uvědomila jsem si, že mám ten dementní úsměv, který jsem měla na konci Boys next door , když Adrian viděl Lawrence na té střeše.

Konec celého příběhu byl hrozně zvláštní, ale jak jinak pěkný. Snad někoho uklidním, tím, že tam všichni nepoumírali ( Doll to přežila tralala *Nightie má radost*) a poprvé v životě bylo vyvráceno pravidlo Najtina oblíbená postava= odsouzenec k smrti.

Snad jsem tímhle svým výlevem neurazila nějakého odborníka na Kaori Yuki, který by mi mohl vytknout moje (ne)pochopení příběhu. Kdybych uměla pořádně psát, vyšlehnu vám tu padesátistránkovou esej, kde bych každou postavu a událost rozebrala do nejmenších detailů. Jenže já díky bohu pořádně psát neumím

Takže zatím, moji šílení andělé. Třeba se k vám někdy zase vrátím XD

P. S: Já stále tvrdím, že z Metatrona by Alan Rickman vyrostl. Kdyby měl šanci xD

Manga Angel Sanctuary je dvacetidílná sága z pera Kaori Yuki Dale má tři OVA díly které jsou pouze úvodem do celého děje. Je logické, že to, co se odehrává pomalu na dvou tisíci stánkách se jen těžko narve do jedné hodiny anime, takže postavy jako Sevi-sama, archandělé a rebelové museli jít stranou. V OVA je děj sestříhán na nezbytné minimum potřebné k pochopení. To samé s postavami z původních eh moc postav jich zůstalo jen asi deset.

Všeobecně je AS považováno za dívčí mangu, ale vzhledem k množství násilí a prolité krve si najde fanoušky i mezi kluky.

Kaori Yuki vychází z představy, že ne všichni andělé jsou dobří a démoni zlí. Protože píšu o Ova a ne o manze tak se budu držet toho co stvořili animátoři

Celý příběh se točí kolem školáka Setsuny, který je zatím poslední reinkarnace anděla Alexiel. Ta se vzepřela proti bohu a prohnilosti některých andělů. Byla poražena a její duše byla oddělena od těla, které zůstalo prázdné a je střeženo na nebesích.

To však unesou démoni Kurai a Arachne. Kuraii je dívka která se vydává za chlapce a Arachne je muž vydávající se za ženu.Taky z toho máte hlavu jako pátrací balón? A rozhodnou se Alexiel „zkompletovat“, aby pomohla Kuraii pomstít vyvraždění Gehenny, říše jejíž byla dědičkou. Alexiel kdysi dávno zachránila před anděli, kteří chtěli Kurai ublížit, a když myslím ublížit, nemyslím rovnou zabít…chápete? To by vysvětlilo Kuraiin  klučičí převlek. I když před andílky typu Rosiel by jí nepomohla ani svěcená voda. A když už jsem u toho Rosiela. Rosiel je Alexielino dvojče, anorganický anděl, boží favorit, největší světový narcis a asi nejcharismatičtější záporák, který žil. Alexiel Rosiela uvěznila na zemi a on ji za to náležitě nenávidí, tedy to je jeden z důvodů, tím druhým bylo, že ho nikdy nemilovala tak jako ostatní, což ješita Rosielova formátu jen tak přes srdce nepřenese.

Rosiela vysvobodí za pomoci černé magie jeho poskok Katan zábava může začít. Rosiel Sesunu poměrně rychle vystopuje a škodí mu jak může.

Naštěstí je tu Setsunův nejlepší kamarád Kira, který je ve skutečnosti Svatý meč sedmi ostří Ducha svatého a aby to nebylo málo zamotaný Setsuna se zamiluje do vlastní sestry Sáry, která jeho city, ke zděšení rodičů opětuje.

Angel Sanctuary je jak jsem řekla moje srdcová záležitost, ale pokud jste nejdřív četli mangu, tak bude Ova trochu zklamáním, já to ale měla přesně naopak, proto jsem s ním byla nadmíru spokojená. Je to asi jedna z nejkontroverznějších věcí kterou sem kdy viděla, kvůli incestu a tomu jak si Kaori pohrává s tradičními náboženskými prvky. Andělé lžou podvádí a kradou a nadruhou stranu třeba Lucifer je jedna z nejkladnějších postav mangy. I když u tvorby Kaori Yuki to není nic neobvyklého, byla bych překvapená kdyby se v jejích dílech neobjevila žádná fílie, nebo alespoň psychopat(i) Pokud nejste moc cimprlich a podobné věci vám nevadí, tak si AS zamilujete a dokonce budete Sáře a Setsunovi fandit. Opravdu bych někdy chtěla umět pořádně psát, abych mohla popsat svůj celkový dojem z mangy i ova, to bohužel nemím , takže vám nezbyde nic jiného než se na to podívat sami.

A jen pro zábavu taková blbinka který charakter z Angel Sanctuary jste  >tady<

Předmluva: Mladý muž potká v zimě na vrcholku jakési skály krásnou ženu která na něco nebo někoho čeká

Hora zubatého vlka: Dívku Fubuky pošle matka do hor zabít černého vlka s krvavýma očima který roztrhal a snědl jejího otce. Všechno je však jinak a vlk zachrání Fubuki před skutečným vrahem….smečkou divokých psů. Podle mého asi nejlepší část.

Ledová květina:Asi nejdojemější příběh. Muž jdoucí asi do války se loučí se svou dívkou Kayou. Ta mu slíbí že na něj bude čekat u jezera které se nikdy neohřeje beze změny. Když se po třiceti letech muž vrátí zjistí že Kaya slib dodržela. Do puntíku.
Šťastný pár: Příběh je ze začátku podobný jako u Ledové květiny.Chudý mladík jde do války aby si zasloužil svou dívku Yukino,jejíž jméno znamená údajně Sníh.Právě Yukino mu prozradila jméno bohyně zimy a i to že její slzy jsou sníh. Jediný příběh u kterého jsem neměla hlavního hrdinu ráda. Onen mladík zabloudil v horách a ze vzteku že asi neuvidí svou milovanou Yukino jednu z páru volavek které nad ním létali, i když toho pak litoval já mu to neodpárala. Překvapilo mě kdo mu pak pomohl z hor.

Závěr: Pokračování předmluvy. Žena na skále je ve skutečnosti Shirahime a prozradí mladíkovi čí slzy jsou vlastně sníh.