Už jsem tu kdysi srceryvně ublogla o tom, jakej jsem vlastně chuděra nemocnej, od injekcí rozbodanej a dneska budeme pokračovat v podobné notě. I když se budu snažit míň fňukat, protože proč jo? Mám tak problém s upouštěním páry. Mlčím a dusím to v sobě, než to dál už nejde a zase to spolknu, protože nechci být hysterická. Není to zrovna nejzdravější přístup, protože až jednou dám průchod svojí frustraci, tak to nemůže skončit jinak než špatně. Tohle je trochu autoterapie – jeinej způsob, jak to pustit ven bez toho, abych začala házet věcma nebo aby se mi někdo snažil namluvit, že jsem iracionální a že děcka v Africe jsou na tom hůř a že slepej chlap vyjel na jednokolce na Mount Everest tak proč já bych se měla tropit v depresi?

Musíš bejt statečná.“

Hledala jsem něco, co by mi pomohlo, co by mi trochu mentálně ulevilo a utřela jsem nos. Na netu jsou totiž jen samí stateční bojovníci, které drží pohromadě rodinka, štěstíčko, energie saturnu, objímání stromů a to, že musí být stateční kvůli druhým. Ani si neumíte představit jak mě to sere. Snažit se být statečná kvůli mámě, tátovi a ségře, když jediné, co se mi chtělo bylo křičet tak, až z toho nebudu moc mluvit další týden. Něco vzteky rozmlátit. Někoho vzteky rozmlátit. Protože je to naprd. Člověk se ani nemůže ptát sám sebe „proč já?“ Protože se vždycky najde nějaký zlomyslný kretén, který si na druhé straně monitoru mne pacičky a říká si: „Protože ti to patří, krávo.“ Jop, takový fakt existujou. Já to vim – mám taky vždycky hroznou radost, když nepříteli pojde koza a povahově jsem taková, že je dost lidí, co mě nemá rádo ( a ani jim nevyčítám, že mi to přejou). Tak jsem držela hubu a krok, hrála na truc statečnou a bobtnala pokaždé, když mě něco zabolelo, měla jsem závrať nebo když se mi od injekce udělala nová propadlina, protože smrtelník ať píchá, jak píchá pokaždý to posere.

Zkrátka se to možná nezdá, ale taková nevyléčitelná nemoc nebo defekt je občas trochu zápřah na psychiku a je jedno jak dlouho tím člověk trpí. Je to něco, na co si člověk nikdy nezvykne. A pokud říká opak, tak pěkně kecá. Dělá statečnýho.

Zlepší se to. Časem.“

Leda tak v příštím životě. Když je něco permanentní, je to na pořád. Noha za rok zázračně nedoroste, stejně jako moje nervový obaly. Závratí, ztuhlých končetin a občasný ztráty zraku se prostě nezbavim. Pořád to bude stát za hovno. Ale pokud budu pokračovat ve fekální příměře, je jen na jedinci jestli si to hovno bude na botě tahat sebou a smrdět tím ostatním pod nos a nebo se pokusí tu botu alespoň trochu otřít. Zjistila jsem, že lidi nemaj rádi mrzáky. Ať je postižení vidět nebo není. Druhá kategorie má velkou kliku. Může si pochodovat kolem a okolí mu dá pokoj, ale jakmile se to prořekne, tak se octne pod drobnohledem a je zasypanej historkama o sestřenicích z druhýho kolene, který jsou na tom stejně a nedávno i přesto všechny obtíže porodily Cthulhu. O tom, že vám můžou políbit prdel je lepší uvažovat tiše, oni to ti idioti někdy myslej docela dobře a ty pohledy jako na čerstvě osiřelýho Bambiho se daj vydržet. Ale pak je to přestane bavit a jsme zpátky u hovna. Každej má svoje problémy o kterých si myslí, že jsou nejdůležitější na světě (pch, jako by nebylo jasný, že ty největší problémy mám já). A ztratí trpělivost a pak začnou s těma extrémníma volovinama jako „to rozchodíš,“ kvůli kterým pak kolektivně pláčeme na internetu, jak je okolí necitlivý. Mimochodem, že to rozchodim mě ujistila moje teta. Odkývala jsem jí to. A myslela si o prdeli, protože to myslela dobře a její problémy jsou větší než ty moje.

Musíš myslet pozitivně – je zbytečný se tomu poddávat!“

Jo, ale člověk musí mít náladu myslet pozitivně. A ne každej je stavěnej na to myslet pozitivně. Když se vám rozpadl svět na kousky, pár těch kousků se ztratilo a vy musíte vymyslet jak ty zbytky poskládat do novýho tvaru, tak se vám zrovna nechce přehrávat okolí Za zvuků hudby jen aby se oni cítili líp. Já mám obrovskou kliku na chápavý rodiče. Bohužel. Bohužel protože můj tatínek je taky hodně nemocnej a maminka si s ním prošla jeho excesama, kdy se s tím snažil vyrovnat a od okolí slyšel jen to „rozchoď to“. A že se nadělal nějakejch kravin. Takže věděli v který moment mě nechat a naopak kdy škubnout za vodítko a díky tomu jsem se vyvztekala v kontrolovaném prostředí, kdy mě táta chápal a mamka se mě pochopit snažila. Když jsem smutná nechaj mě. Máma říká, že to na mě pozná i po hlase přes telefon – což je pravda. Jenže i tak dokonalá bytost jako ona občas ztratí trpělivost a obviní mě, že všechno vidim zbytečně černě. Občas přemýšlím nad tím, jestli všechno vidím fakt černě a nebo si máma odmítá připustit realitu. Nakonec „přece ta medicína je někde úplně jinde než před deseti lety.“ Co by lidi z před deseti lety dali za moderní léky, že?

Nebojíš se, co jednou bude?“

Bojim.Strach je na celé té věci to nejhorší. Teď mýty stranou. Každej s podobnou zkušenost si strachu užil a užívá do sytosti. Co bude. Kdo mi dá práci? Kdo se o mě jednou postará? Je vůbec možný s tímhle si najít partnera? Zvládnu žít ve stejným tempu jako většina? Je vůbec zodpovědný, aby měl někdo jako já rodinu? Co když zkejsnu na krku rodičům a vzájemně se doženeme k šílenství? Vždyť máme na zahradě studnu!

Jakýkoliv zdravotní postižení je rovno hrozný nejistotě a nutností mít připraveno patnáct záložních plánů i pro sebejednodušší věci, jako je třeba jen pitomej výlet. Musí se už v přípravách počítat s tím, že se něco posere. Za těch pět let, co trpím RS, jsem se stala o dost systematičtějším člověkem. Nezdá se to, ale zvládla bych si zorganizovat i konec světa, aniž bych se vystresovala (protože je známý RS kolečko stres → nevolnost → nic se neudělá → stres, že se nic neudělá). Odstátnicovala jsem díky tomu za samý jedničky a pořádně zle mi za tři měsíce postupných příprav bylo jen jednou! Plánování je jediná věc, která mi trochu pomáhá nebát se. Mámu by kleplo, ale mám vymyšlený scénář i pro ty nejextrémnější situace a v každém tom scénáři jsem ve výsledku více méně schopná fungovat samostatně. Ale stejnak počítám s tím, že se budu až do smrti užírat tím „proč zrovna já“ a v RS centru nikdy nepůjdu na nástěnku jako inspirativní osobnost měsíce. Odmítám objímat stromy a chodit na skupinový terapie. I za dvacet let budu nadávat na propadliny a na to, že mě bolí vpichy od injekcí a bude mi u prdele, že jsou na tom lidi hůř a že mám být ráda za to drobný nepohodlí, protože díky tomu jsem na tom tak dobře. Nestane se ze mě mistr Zenu, jen protože mi někdo řekne, že si to nemám tolik brát. Protože když se nad tím zamyslím, většina věcí, kterých jsem byla schopná i přes svou nemoc dosáhnout byla původně myšlená jako obří vztyčený prostředník do ksichtu někoho, kdo mi tvrdil, že bych to měla vzdát. Můj vysokoškolský titul je v podstatě jedno velké nasrat směrem k babičce.

Nejsem si jistá, jak tuhle tyrádu zakončit – je to spíš jen ventilování myšlenek a pocitů směrem ven, takže je mi správná forma úvod-tělo textu-závěr dost volná. Je to obhajoba toho, že jsem věčně špatně naložená a sobecká. Je to i prohlášení, že nepotřebuju ničí sympatie a soucit, stejně to nic nezmění. Dávám najevo, že ještě žiju (metaforicky i doslovně – poslední příspěvek o crweconu… měla bych si do rozvrhu zakomponovat i čas na svou publicistickou trapnočinnost).