Chtěla bych říct, že jsem nemohla dospat nedočkavostí a nadšením… bohužel jsem nemohla dospat kvůli otci vracejícímu se ve čtyři ráno z práce – alespoň jsem měla víc času ze sebe udělat skutečnou lidskou bytost. Ve finiši jsem se rozhodla, že mi za to v Praze nikdo nestojí a raději jsem čuměla do počítače. Blair mi to odsouhlasil.

Cesta nebyla o moc lepší, jelikož podle zpráv dělilo jedno pořádný zapršení Pražany od budování druhé archy Noemovy, stalo se s cestování MHD něco na způsob táborové bojovky, i když organizátoři poctivě umístili na facebookové stránky Crweconu podrobné popisy cest. Stejnak mi v hlavě celou cestou hlodalo, že když jednou špatně přestoupím, tak už mě nenajdou. Našli. Pokud jste někdy v Crossu byli, víte, že ten klub má takové zvláštní specifické rostlinné aroma, takže když zavál vítr od klubu, zachytila jsem pach a jako honicí pes vyrazila vstříc Osudu, Keramovi a Komiksům. V klubu samotném jsem po čuchu jít nemusela, protože jsem přesně věděla, kde kluci budou. Kamila s Keramem jsem našla u bazaru, kde jsem je neprodleně očesala o Fables a Smrt: Vysokou cenu za život. Bylo mi divné, že jsou tam jen oni dva, ale následně mi bylo vysvětleno, že kluci ze Slovenska dorazili o pár dní dříve, aby se mohli pokochat Prahou a že noc předtím byli v Rudolfinu na koncertě symfonického orchestru po kterém zašli lyricky hledět z Petřína na Vltavu a předčítat si vlastní poezii, takže byli ještě unaveni tou kulturou. Ihned jsem se zastyděla, protože jsem si osobně myslela, že tak brzo vyrazili jen proto, aby se mohli každej den zlejt jako psi mimo dosah manželek a milenek.

Pajo se nakonec přece ukázal a po trošce vřelé konverzace mi bylo dovoleno vlézt si za jejich prodejní stolek, protože moje obří pozadí bránilo volnému průchodu a celkově jsem simulovala převrácenej náklaďák na dé jedničce. Tam jsem trčela jako bolavej palec do momentu, než mě Kamil popadl za flígr s tím, že jsem předsedkyně jeho fanklubu a po vzoru pravěkých mužů mě odvlekl na svůj Top Ten, aby byl v publiku alespoň někdo, kdo ho má rád a neusne. S Draugwen jsme tam byly takové celé dvě. Kamil to o sobě neví, ale je to umělec a každá jeho topka má společné téma – soulož s mrtvolami a neurotické detektivovy. Letos jel v rytmu spoilerů, ale zase ušetřil čas se čtením a ti, co tam nebyli si na něm vyžádejte pdfko, protože tam měl hodně zajímavých kousků a to bez vší srandy. Jen mi nepřestane jít mráz po zádech z toho, jak pokaždé slyším odněkud zezadu nadšené dětské žvatlání. Lidi, vy vážně vodíte na Markýzovy přednášky svoje děti?! To nikdo z vás neviděl ani jeden díl Dextera?

Po Kamilovi byl rychlý oběd na kterém jsem konečně(!) osobně poznala můj velký vzor a mého osobního guru Vojtu. Draug z něj byla taky totálně celá pryč, protože měla na sobě stejný triko jako on a pak se dělala, že je to jen náhoda. Jo, jasně. Ani nevim co jsem jedla, jak jsem hltala každé jeho slovo. Je dost možný, že jsem sežrala i hranolky všem lidem okolo. Oběd byl celkem finanční rána a jelikož nám s Draug nevycházela taktika  Krátkých Sukní a nerdi se nepředháněli, kdo nám koupí drink/pizzu/tumegabustuWolverina, tak jsme se rozhodly vydělat prachy stejným způsobem jako všechna děvčata bez špetky sebeúcty. Šly jsme na Portyho kvíz v rolích obhájkyní titulu. Opět musím napsat, že je Porty psychopat, zmetek a že těma otázkama si ze mě jen dělal blbou prdel. Jak mám vědět jaký Jesse Custer kouří cigára?! Díky bohu znám jen Malbora a červený Petry, takže jednoduchou vylučovací metodou jsem to tipla dobře, ale stejně jde o ten princip. To samý pod kterýma dvěma jménama vystupuje Vojta na netu. Na moje námitky, že jsme dospělí lidé a říkáme si křestními jmény nebyl brán zřetel. Stejně tak mi nebylo uznáno, že já mu říkám Prdelko. Test jen potvrdil, že ženský komiksům nerozuměj a na takovejch akcích maj prd co dělat, leda sedět po boku svých mužů u stolů a tvářit se esteticky, protože Magic byla čtvrtá, Draug třetí, já druhá a Lenny vyhrál. Lenny se mezi holky asi nepočítá, ale má celkem něžné rysy, delší vlasy a vyhrál až v rozstřelu, takže mám pořád vztek a počítám ho jako babu. A nenávidím Bobíka.

V mezičase jsem stačila vyloudit podpis Marca Turiniho a pokecat s Changer po hodně dlouhé době: “Sakra, člověk tě takový roky nevidí a ty vypadáš pořád stejně.” To byl jeden z těch momentů, kdy člověk neví, jestli to má brát jako lichotku a nebo po hlavě českého X-fandomu vyjet ve stylu Bruce Bannera.

Zbytek Crweconu jsem posedávala u stolu a tvářila se esteticky, protože nebylo celkem co dělat – ve většině sálů bylo horko a moc lidí a já nejsem fanda davů. Přesto jsem intelektuálně nestrádala a dostala zajímavou soukromou přednášku o českém vydání Vrány. Ty vole, s tím bylo ale sraní! Pak nevim jak, ale dostala jsem se doprostřed vášnivé debaty o robotických vysavačích, začala jsem se bát, nebylo kam utéct a maminka byla daleko. Ještě teď mě pronásledují ve snech.

Odjezd domů byl taky plodný na informace, protože jsem se dozvěděla, která známá česká komiksová osobnost je dublérem levé ruky Sylvestera Stalloneho, ale že dotyčného stejně na ulicích plebs nepoznává a samičky se po něm nevrhaj, protože polovičku Rockyho na sobě měl rukavici. Není lehký být celebrita.

Závěrečné hospody jsem se neúčastnila, takže můj facebookový status mohl být updatován na to, že kluci byli hodní, způsobní a bylo vidět, že je matky dobře vychovaly. Jestli se to po mém odchodu obešlo bez coverů Žbirky, už potvrdit nemohu.

článek původně zveřejněný zde