Johannes Cabal je Němec jako z příručky Jak by měl vypadat správný skopčák – vysoký, štíhlý, blond s modrýma očima a s vřelostí a smyslem pro humor týden mrtvého pstruha. Johannes Cabal je taky nekromant, který prodal duši Ďáblu, aby mohl lépe proniknout do podstaty smrti a tím jí porazit. Jenže postupem času zjišťuje, že pro svůj výzkum svou duši potřebuje, takže jako každý správný šílený vědec se vydá do hlubin Pekla, aby svou duši dostal zpět. Jenže Ďábel není charita a duši přirozeně vydat nechce, takže je Cabal nucen uzavřít další dohodu. Svou duši dostane nazpátek pokud do roka odevzdá úpisy na sto duší a aby to neměl až tak složité dostane k ruce pekelný karneval, protože kde jinde svádět smrtelníky k odevzdání dušiček než na strašidelné pouti, která se po kraji přesouvá za pomoci bizarní vlakové soupravy. Jenže to by Johannes musel zvládat sociální interakce alespoň na základní úrovni. Když se člověk od útlého věku zabývá jen mrtvolami brzy ztratí přehled o tom, co mají rádi ti co ještě nezemřeli (například nechápe, proč by lidi měla zajímat latexová lady Layla víc než Pelichající Pedro) a karneval je tak trochu nedostavěný, proto se musí s žádostí o pomoc obrátit na svého staršího bratra Horsta, který má tisíc a jeden oprávnění důvod zakroutit svému bratříčkovi krkem a nemít z toho ani moc velké výčitky svědomí. Horst nakonec souhlasí, takže se karneval bratří Cabalů může rozjet do světa.

Nemám ráda knížky, které se snaží přiživit na slávě ostatních, takže jsem Nekromanta zprvu odsoudila jako sprostou pijavici, protože celá zadní strana, kde má být u každé slušné knihy stručný obsah, je zaplněná odkazy na jiné, slavnější autory jako je Neil Gaiman, Bradbury, Burton a dokonce i Pratchett a vzhledem ke karnevalovému prostředí a hrátkami se smrtí by se měli pochlubit ještě Darrenem Shanem. Nejspíš, aby se každému pseudointošovi a modernímu dítěti temnoty protáčely nadšením oči. Já je taky protočila – to spolu s obludnou obálkou mě dost odrazovalo. Ale nakonec jsem si přečetla obsah a všimla si, že to překládal Viktor Janiš (teď asi budu působit jako idiot, ale nikdy jsem zatím nenarazila na něco co překládal a co byla zároveň kravina. Takže Nekromant dostal šanci), což převážilo pomyslné misky vah v prospěch knihy a když už jsem si z knihovny odnášela dva strašidelné příběhy pro malý děcka, tak proč bych neprubla i tohle? A nakonec jsem se, stejně  jako v případě Strange a Norella, měla příšernou chuť profackovat co jsem to za povrchní slepici. Knížkou jsem proletěla ani ne za den i přes trochu rozpačitý začátek, kdy mi vtipy připadaly tak jakoby z povinnosti a ne zrovna vhodné. Prostě mi ten humor neseděl, což se změnilo v okamžiku, kdy se na scéně objevil okouzlující Horst, který působil tak trochu jako Johannesovo svědomí, a spoulu oba bratři začali být neuvěřitelně vtipní a příběh mě dostal. Ze začátku byla kniha dost epizodní a získávání jednotlivých duší popisovala dost povrchně, vtipné příběhy – kapitola popisovaná jako referát malého chlapečka o tom, co dělal o víkendu mě málem stála bránici, se střídaly s těmi vážnějšími jako byl třeba příběh opuštěné vlakové stanice. To se ovšem změní někdy v polovině knihy, která se věnuje jen posledním dvěma dnům a dvěma chybějícím duším. Netuším, jestli se autor snažil o nějaké koulervoucí finále, jestli jo, tak se mu to povedlo, protože jsem musela dvakrát knížku prakticky zahodit a rozdýchat to, co se tam dělo. Je to hodně zvláštní pocit jednou nenadávat za zvrat v ději Moffatovi, ale nějakému týpkovi o jehož existenci jsem předtím neměla sebemenší tušení. Jsem zvědavá na další díly, protože očekávání jsou veliká a jelikož s tímhle pánem nemám moc zkušenosti, tak se obávám studené sprchy.


Johannes Cabal the Necromancer by ~Ludicar on deviantART