Nejsem zastánce fňukání přes internet. Hlavně přes facebook mi jdou z nosu plameny, když vidím jak kluci/holky brečí nad nespravedlností krutého světa. Na tohle nejsem zvědavá, ale tohle je můj osobní blog, takže předpokládám, že je to v pohodě. Zároveň si trochu připadám jako pokrytec, protože jsem se to všechno vždycky (teda spíš poslední dobou) snažila držet pod pokličkou, takže mi snad ti, které jsem nebádala k mlčení, odpustí. Většinou mlčím, protože se děsně bojím nařčení z attention whoringu. Znáte to, nudný děvče, který na sebe nemá jak upozornit, protože není ani pěkný, ani moc chytrý, kreslit umí jen panáčky hůlkáčky a ovládá mluvnici na úrovni čtyřletýho děcka, takže se rozhodla otravovat tím, čím alespoň trochu vybočuje z řady. Tohle je taky první a zároveň poslední zmínka o tomhle tématu tady. Dál se budu věnovat svým milovaným knížkám, komiksům a jiným věcem, který by holka mýho věku, mít ráda neměla :-D.
Tady bych se chtěla primárně zmínit o pár věcech, které mě docela štvou. To jen než spustím nějakou tu vysvětlující omáčku.
Začalo to jednoduše – když mi bylo sedmnáct, tak jsem ztratila cit v levé noze. Nejdřív jsem myslela, že mě něco kouslo, protože bylo léto a já děsně ráda lítám po zahradě bosa. A ono prd. Za pár dní jsem skoro nic necítila až pod levou lopatku. I začala jsem panikařit až jsem zpanikažila i rodiče, kteří mě nejdřív odlifrovali k dětský doktorce, ta mě poslala, z promě nepochopitelných důvodů na rehabko, odkud mě konečně vyhodili na neurologii a teprve pak začala ta pravá jízda. Sdělili mi že mám nejspíš roztroušenou sklerózu, jipí. Ani ne do tří hodin jsem měla svojí první magnetickou rezonanci (do teď jsem jich měla jen trapných sedm), která mě zklamala tím, že to vůbec nevypadalo jako v telce a druhý den už jsem si válela šunky v Praze v nemocnici. A řekla bych, že polovinu věcí, které mi tam prováděli, si nastudovali v Kladivu na čarodějnice, nebo minimálně v Mlčení jehňátek. V Praze jsem se taky poprvé seznámila s kamarádem Medrolem, který mi ničil život pomalu do dvaceti let a teď, po roční pauze, mě sere zase. Je to už nějaká doba, takže si přesně nepamatuju všechny události, ale vím, že jsem domů odjela příšerně unavená s tím, že to ta RSka snad ani být nemusí, ale že mě stejně budou muset hlídat a že na sebe budu muset být opatrná, takže jsem si s tím zase až tak svou dutou hlavu nelámala a i když jsem do školy začala pořádně chodit až v lednu, tak jsem neměla z ničeho neklasifikaci a zvládla jsem nepropadnout a následně i relativně dobře odmaturovat.
Na vysoký to vypadalo docela dobře, špatně mi nebylo, dokonce jsem neměla ani ty svoje klasické rýmičky nebo zánětky průdušek a podobné číčoviny.
Podělalo se to až teď, kdy jsem měla ošklivý zánět v mém krásném oku, na které jsem díky tomu prakticny neviděla. A kámošce necitlivosti se po mě taky začalo stýskat, takže se přišla kouknout co dělám a všechno to začalo znova. Hurá do nemocnice, kde mě napumpovali medrolem a hnusným nemocničním čajem. No, alespoň jsem se naučila pořádně solitaire na netbooku a dokonce i přečetla něco do školy. I tentokrát se můj ozdravný pobyt zvrhl v tragikomedii. On si člověk nevybere jestli je horší být nejstarší na dětským oddělení, jako v prvním případě, nebo jedinej pacient pod čtyřicet, jako to bylo teď.
Po téhle druhé session se mi nemoc definitivně po nějakých čtyřech letech potvrdila a před pár týdny jsem byla poprvé v RS centru a teď čekám na injekce, se kterýma nemám absolutně žádné zkušenosti.
Konec epického vyprávění a přešla bych k těm stížnostem, protože z některých věcí mi jde hlava kolem jako té holce z Vymýtače ďábla.
Třeba to, že mi všichni opakují, že to nemám vzdávat a žít dál. Co si proboha představují? Že skočím po hlavě z okna svého pokoje? Že musím dál chodit mezi lidi a všechno překonat a nevidět všechno jen černě. Mezi lidi jsem nechodila nikdy a svůj zdravý pesimismus si živím už od doby, kdy jsem se naučila mluvit. Je sranda, že nejvíc motivačních proslovů dostávám od cizích. Doma tak nějak předpokládají, že jsem dost osobnost na to celé to zvládnout, za což jsem jim vděčná, protože když si představím svýho tatíka, jak si předemě stoupne a začně mi kázat o krásách života a čerpání energie skrz objímání stromů (nekecám), tak mám chuť zhroutit se na zem v záchvatu smíchu. Čímž to celé nechci nijak schazovat, řekla bych, že tahle nemoc je docela dost sviňárna a občas mám díky ní chuť vidět celej svět v plamenech a někdy mám pocit, že je všechno tak naprd, že ani nemá cenu se o něco snažit nebo se na něco těšit v budoucnu. Tedy samozřejmě s výjimkou Avengers.