Seznam věcí, kvůli kterým mám Zeměplochy fakticky ráda:

  • Velitel Elánius
  • Seržant Navážka
  • Vetinari
  • Stařenka Oggová
  • Vzoromil Výsměšek
  • Rozšafín Ctibum
  • Važuzel
  • Mikuláš ze Slova
  • Vlahoš von Rosret
  • Ankh-Morpork
  • Musí se něco budovat

Zeměplochy jsou něco jako náboženství a když jsem byla mladší, tak vím, že mě pár lidí z fandomu donutilo stydět se za to, že je nemám komplet se všema těma věcičkama okolo. A víte co? Nemám je komplet do dnes. Mám ráda Hlídku a Ankh-Morpork, takže mám většinu knížek, které se tam odehrávají. Čarodějky? Maškaráda byla super. Tonička Bolavá? Meh. Mrakoplaš dokonce dvakrát meh. Jsem takovej sváteční zeměplochař. Většina narážek, pokud je neudělám sama, mi nedochází a jediné, co mě na tom štve, je rozšířený názor, že bych se za to měla snad stydět. Ale ty díly, které mám doma, bez výhrad miluju a v knihovničce je mám vepředu, seřazené podle oblíbenosti. (Tenhle systém vznikl zcela náhodně – knihovnu mám z nedostatku místa u ségry v pokoji a ona má hned vedle knihovny nastlané docela masivní křeslo, které zabírá její polovinu a zastává funkci skříně. Čím víc tu knížku čtu, tím blíž je kraji, abych to monstrum nemusela složitě přelejzat). Opravdu dlouho měla čestné místo Pravda. Do momentu, než jsem si přečetla Nevídané akademiky.

  • Co je to ten fotbal, babi?
  • To víš, zlato. Tlupa chlapů má míč za kterým běhaj sem a tam, nadávaj si u toho, kopou se do pr- zadků a mají za to těžký prachy. Co na tom ten dědek vidí, tak to fakt nechápu.

Netuším, jak jsou na tom ostatní, ale já se zamilovala po prvním přečtení. Je tam většina věcí z mého seznamu a taky se to odehrávalo v prostředí pro mě notoricky známém. Můj dědeček železnou rukou přes dvacet let vládl místnímu fotbalu a je sportovní ikonou lokálního významu, což se víceméně podepsalo na celé rodině. Většina z nás fotbal absolutně nesnáší. V čele s babičkou, která musela o víkendech prát dresy. Takže jsem přesně věděla jak na tom Gustýna je. Fotbal ráda nemá, ale musí fandit svému týmu i kdyby na chleba nebylo. Protože ač se to v předcházejících knihách nezdálo, tak fotbal je v Ankh-Morporku velice důležitou součástí společenského života mezi lidmi, kteří na všechno jídlo používají jednu lžíci a to ještě ne vždycky. Jenže tahle verze se hraje s dřevěným míčem v okovaných botách a sem tam nějaké umrtí ve hře není zase tak neobvyklým jevem. Chudinský Ankh-Morpork fotbalem žije a fandové jednotlivých týmů jsou si navzájem většími rivaly než znepřátelené trpaslické klany. Jednotlivé ulice se mezi sebou spokojeně nesnáší a mohly by se nesnášet i do teď, kdyby neexistovala prapodivná vyhláška, že pokud se fotbalového klání nezúčastní i Neviditelná univerzita, tak příjde o výraznou část svého rozpočtu. A když příjde o své fondy, znamená to konec prkének s padesáti druhy sýra. A pro mágy je rozloučení s jediným druhem sýra stejné hoře, jako pro Kocoura obětovat oblek.
Fotbal se musí civilizovat!
A hlavně se mágové musí naučit hře, ve které je důležitá týmová práce, což je pro mágy, kteří neuznávají nic jako týmovou práci, skoro neřešitelný problém. Naštěstí je na NÚ zaměstnán Haštal Nejspíš, syn legendárního fobalisty Davida Nejspíše, a pan Sráž, ztělesnění slušnosti oplývající neskutečným množstvím vědomostí, až posedlostí zavánějícím nutkáním být hodnotný a schopností řečí pomáhat lidem. Tyhle dva doplňuje krásná, ale dutá Julie a její ochránkyně oplácaná kuchařka Gustýna.
Bohužel ne všem se líbí vyšší zásah do jejich hry a městem se šíří Zvěsti o panu Srážovi.
Mně osobně přišli Akademici jako dost netypická Zeměplocha, i když si tam Pratchett procpal takové ty svoje nadpozemské libůstky. Tohle není spoiler – kdo přečetl víc, jak tři knížky ze série, musí vědět o čem mluvím. Měla jsem pocit, že je to jeden velký fanservis. Jako když Vetinari žongluje s melouny nebo se Silver mění v člověka. To, co jsem napsala, jsou obvykle jen scény, ze kterých fandom žije hodně dlouho a má inspirační zdroje pro fanarty. Tady toho ale bylo plno. Mágové váleli, Vetinari se choval tak nevetinariovsky jako naposledy v Noční hlídce, což baby vždycky ocení pochvalným mručením. Další věc, která mě zarazila, je jak se Pratchett rozjel s ehm milostným dorážením. Chápu, že spodní vrstvy jsou trošku divočejší, ale každému, kdo byl hin z dvouřádkové milostné scény mezi Karotkou a Anguou v Mužích ve zbrani, se zasekne čelist metr do podlahy po tom, co je konfrontován techtlema i mechtlema, nakopáváním do rozkroků a hlavně trpasličím módním návrhářem Pepem. Ne, že by se to proměnilo v něco od Bertrice Small, ale těch otisků tlap od mouky na zadcích a hihňání mezi balíkama pošty, tam bylo přece jen nezvykle moc. A abych nezapomněla zmínit pro mě už kultovní debatu mágů o orálním sexu. Když jsem to četla, tak jsem, stejně jako profesor Macarona, nevěděla jestli se smát, plakat anebo jen proskočit oknem. Nevídaní akademikové mě vážně bavili jako dlouho žádná Pratchettovka. I když jsem ze začátku byla trochu nedůvěřivá, tak stáli za každou kačku, kterou jsem za ně dala (drazí byli jako sviň! Tuhle poznámku si nemůžu ušetřit, protože co bydlím na koleji, tak jsem si zvykla přepočítávat peníze na housky) a na wiki jsem se dokonce dočetla, že podle nich chystají film. KDE TO SAKRA VÁZNE SKYONE?! Chci si s davem zavřískat JEDINÝ MACARONÁÁÁÁÁ!
Věci, kvůli kterým mám Zeměplochu vážně ráda po Nevídaných akademicích

  • Velitel Elánius
  • Seržant Navážka
  • Vetinari
  • Stařenka Oggová
  • Vzoromil Výsměšek
  • Rozšafín Ctibum
  • Važuzel
  • Mikuláš ze Slova
  • Vlahoš von Rosret
  • Ankh-Morpork
  • Musí se něco budovat
  • Mikrokroužková zbroj
  • Pepe
  • Bingo Macarona
  • Dr. Zďáblíkov s Karlíkem
  • Gustýna