Až na pár vyjímek jsou tahle jména dokonale utajená. Nikdo nestojí o to, aby nějaký odvěký nepřítel zaskočil za ženou/dítětem/rodičem na návštěvu a vysvětlil, že se mu ta věčná držková od super-příbuzného prostě přestala líbit. Takže rodiny přísně utajené a když už má hrdina veřejnou identitu, jako třeba Elongated man, tak je zajištěno, že jeho příbuzní budou žít v něčem, co má ty nejvyšší možné zabezpečovací prvky.

To jediné, co chybělo u Elongated mana, byl snad už jen příkop s lávou a hlídací pávi. Ale i to nepomohlo. Jeho ženu Sue někdo dost brutálně zavraždil u nich doma, na místě, kde se jí nemělo nic stát, na místě až po střechu napraným všemi možnými i nemožnými, zemskými i mimozemskými technologiemi, které měly udržet špatňáky na druhé straně dveří. Všechny týmy DC universa jsou na nohou a hlavní prioritou je hledání vraha. Jednak měl Sue každý rád a za druhé o pár dní později vrah naznačil, že to se Sue byl jen začátek a že by si hrdinové měli dát pořádného bacha. Jak bylo řečeno, hned po pohřbu si týmy rozdělí padouchy o kterých si myslí, že by zvládli obejít všechny zabezpečovací prvky a ještě jako bonus usmažit Sue půlku těla. Více méně to berou metodou pokus-omyl, ale přesto jde jeden tým najistotu. Není překvapením, že ho tvoří Elongatedman (natahovací schopnosti), Hawkman (lítá, mlátí kolem sebe palcátem), Atom (neuvěřitlně se zmenšuje) , Black Cannary (sonický řev) a Zatara (čarodějnice), kteří jak se zdálo, vždycky tvořili takovou ligu uvnitř ligy. Hrdinové, kteří nikdy nebyli extrémně svatí a kteří vědí, jak je možné, že všichni padouši zapomenou civilní jména jejich kolegů po tom, co jim nakopou prdele. Ne zrovna dobrovolně se k nim přidává i Flash s Green Lanternem a vyráží na doktora Lighta, který v minulosti Sue hodně ublížil a kterému naoplátku hodně ublížila výše zmíněná pětice.

Jak příběh pokračuje, tak na světlo začínají vyplouvat ne zrovna pěkné věci o hrdinech kolem svaté DC trojce Supermana, Batmana a Wonder woman. Už podle názvu je jasné, že akční rovina ustupuje do pozadí a vše je zaměřeno na psychologii hlavních postav. Úplně každý má někoho blízkého, který mu zemřel, nebo někoho kdo je teď v nebezpečí, protože vrah, jak se zdá, zná dokonale poměry v Lize. Každý z hrdinů se náhle snaží trávit co nejvíce času s rodinou a ti, kteří už žádné rodiny se o to zuřivěji vrhají do pátrání.

DC není zrovna moje parketa, dávám přednost v Marvelu, nevím proč, ale pro mě je takový uvěřitelnější…rozhodně tam není každý třetí jaderný fyzik, kterému se zvrtnul/vydařil projekt a on tak získal superschopnosti. Když DC tak už jedině Batman. Jenže tohle mě donutilo trochu přehodnotit pohled na věc. Existuje spousta příběhů, které ukazují odvrácenou stranu superhrdinství. Nutno objektivně podotknout spousta lepších příběhů, jenže ty se jakoby oprosťují od všech emocí a ukazují jenom tu špínu, hnus a zoufalství. Což o to, takové story mám moc ráda, ale Identit crisis je v tomhle trochu jiné.Tam je jen to zoufalství, které je, řekla bych, silnější než kdekoliv jinde. Člověk by jim málem odpustil ty elasťáky i ty zpropadené jaderné fyziky.

Není to špičkový příběh, ale rozhodně je velmi nadprůměrný.

  • A proč jste to neřekli ostatním? Bruceovi? Clarcovi? Ani Arthurovi?

  • Nejsou pitomí, Wally. Věří čemu chtějí věřit…A slyší to, co chtějí slyšet.