Druhá světová válka postavila na hlavu, co mohla. Speciálně Japonsko by mohlo vyprávět. Deset let po notoricky známém ukončení bojů srovnáním Nagasaki a Hirošimy se zemí, se začíná země vycházejícího slunce zase dávat do pořádku díky agresivnímu ekonomickému růstu, který podporuje vláda. Jenže ten růst je až moc agresivní a spousta lidí přišla o práci (pravděpodobně díky mechanizaci v továrnách) A když nemají lidé práci, nemají peníze, a když chybí peníze, není na jídlo. A když není na jídlo, lidi mají vztek. A vzteklí lidé obvykle sahají po zbraních. Proto byly demonstrace a nepokoje prakticky na denním pořádku a protivládní organizace se pilně věnovaly terorismu a boji proti Ústřední policii a speciálním obrněným jednotkám zvaným Kerberos.

Příběh odehrávající se v roce 1960 začíná demonstrací, která se zvrhne v pořádný boj. Vzduchem létají upravené Molotovovi koktejly a cihly a policie má co dělat aby rozzuřený dav udržela na uzdě, ale stále se drží zpět. A jedna nenápadná dívenka v červené bundě právě dostává v tašce „dárek“ pro svou „babičku.“ Dívka, která patří mezi kurýrky výbušnin zvané Červené karkulky, dárek předá a „babička“ se o něj podělí s pány policisty, kteří tím, že mezi nimi vybuchla bomba, nejsou zrovna dvakrát nadšeni a začnou zatýkat lidi. Situace se tak vyhrotila, že musí zasahovat i speciální jednotky, které si začnou hrát na kočku a myš s teroristy v kanálech, kam se po odpálení bomby schovala i ona dívka. I když jsou Karkulčini společníci zastřeleni, vypadá to, že jí se utéct podaří. Jenže najednou se přední zjeví člen speciálních jednotek Kazuki Fuse, který jí kdoví proč nedokáže zastřelit a dívka na sobě raději odpálí další nálož, než aby padla do zajetí speciálů. Fuse je po tomto incidentu postaven před komisi a přeložen do výcvikového tábora, kde ho kvůli dívce trápí výčitky svědomí, což ho mate, protože lidi jako on by v tomto ohledu měli být bez emocí. Koneckonců ona byla teroristka a on měl přední chránit lidi. Zjistí si, jak se dívka jmenovala (Nami Agawa) a navštíví její hrob, u kterého se seznámí s její sestrou, která mu dokonale změní život. Bohužel jak všichni ví, romance mezi člověkem a šelmou nedopadají nikdy šťastně a Fuse je vážně spíš šelma, než člověk. Tedy alespoň ze začátku.

Jin roh – The Wolfs brigade mi přišlo hodně zvláštní. Nevím ani jak správě definovat žánr, jestli jako drama romantické, nebo akční, politické, či všechno tohle najednou. Po celou dobu co jsem film sledovala, jsem měla takový divný pocit, že nevím, co přijde a jak to s hrdiny dopadne. U většiny anime se mi s větší, či menší přesností povede určit, co se bude dít, jenže Jin Roh je anime plné intrik a politických machinací, takže tu není nouze o překvapení a takřka kaoriyukiovské dějové zvraty. Později tam těch intrik a zvratů bylo na můj vkus až moc, mám raději přímočařejší záležitosti. Přestože do sebe na konci  všechno zapadlo, bylo poměrně složité pamatovat si o co šlo ve všech těch tajných schůzích zpravodajců a policie, ať ústřední nebo místní, kteří vesele kuli pikle proti speciálním jednotkám a skupině zvané Vlčí brigáda, o které se vědělo jen to, že se o ní nic neví.

Jin Roh mi na konci připomínalo bitvu v Koumském údolí. Přirovnání k bitvě, kde se obě dvě strany navzájem vlákaly do pasti, je dle mého více než trefné. A právě konec se mi na celém filmu líbil zdaleka nejvíc. Hlavně ta poslední scéna mě dostala a nutila přemýšlet, jak je tohle k čertu možné? Vždyť takhle to skončit nemohlo! Pak jsem si uvědomila, že ve světě anime je možné absolutně všechno a zvlášť v anime, které se opírají o jistou reálnost, jako je třeba Jin Roh. Chvílemi jsem měla dojem, že sleduji hraný film a dokonce si to jako jedno z mála anime dovedu i jako hraný film představit a zajímalo by mě, proč Japonci dělají live action třeba Jigoku shoujo, nebo Sailor moon, když mají před nosem tak zajímavý námět. Jin Roh, i když se to nezdá, zrovna anime nabyté akcí a násilím, jde spíš o jakési hodně pokřivené romantické drama protkané příběhem Červené karkulky. Nevím jak u ostatních, ale na CD na kterém tenhle film mám, se rozhodně v poličce prášit nebude. Jen tak mimochodem neví nějaká dobrá duše, jak se jmenovala ta krásná píseň ze závěrečných titulků?

A pak vlk sežral Červenou karkulku…

Pohádka o červené Karkulce

Byla jednou jedna holčička, která sedm let neviděla svoji maminku.

Musela se obléci do železných šatů a pak jí řekli:

„Až budou tyto šaty obnošené, budeš se moci vrátit ke své mamince.“

Děvčátko začalo dřít šaty o stěnu, zoufalé snahou je rozervat.

Když se šaty rozpadly, dostala trochu chleba a mléka spolu s malým kouskem másla a sýra, pak se vydala k domku své maminky.

V lese potkala vlka, který chtěl vědět, co nese.

„Mléko, chleba a trochu másla a sýra.“ Odpovědělo děvčátko.

Když vlk požádal o trochu jídla, děvčátko ho odbylo, že je to dárek pro maminku. Vlk se tedy zeptal, jestli se vydá po cestě z hřebíků, nebo jehel. Když děvčátko odpovědělo, že po cestě z hřebíků, tak se vlk rozloučil, rozeběhl se cestou jehel a sežral maminku děvčátka.

Nakonec děvčátko dorazilo k domku své maminky.

„Maminko, otevři dveře.“ Zavolalo.

„Pojď dál, je otevřeno.“ Odpověděl vlk. Ale dveře nešly otevřít, tak děvčátko vlezlo do domu skrz díru.

„Maminko, mám veliký hlad.“ Řeklo.

„Vezmi si maso z kredence.“ Poradil vlk. Bylo to maso z maminky, kterou zabil. Velká kočka vyskočila na kredenc a zamňoukala.

„To co jíš je maso tvojí maminky.“

„Maminko, na kredenci je velká kočka, která tvrdí, že jím tvé maso.“

„To je lež. Hoď po ní botou.“ Když děvčátko dojedlo, dostalo žízeň.

„Maminko, já mám žízeň.“ Řeklo.

„Napij se vína z kotlíku.“ Poradil Vlk. Když dopila, přiletěl ptáček a sedl si na krbovou římsu.

„To co piješ je krev tvé maminky.“ Zazpíval.“Piješ krev své maminky!“

„Maminko, na krbové římse je ptáček, a říká, že piju tvou krev.“

„Hoď po něm svůj plášť.“

„Maminko, já jsem tak unavená.“ Řeklo děvčátko, když se najedlo masa a napilo krve.

„Pojď ke mně a trochu si odpočiň.“

„Maminko, jaké to máš velké uši!“

„To abych tě lépe slyšela, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké oči!“

„To abych tě lépe viděla, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké ruce.“

„To abych tě mohla lépe obejmout, má milá.“

„Maminko, jaké to máš velké zuby!“

Děvčátko se vysvléklo a přišlo k posteli, kde ležela jeho maminka s divně nasazenou kápí.

„Maminko, jaké to máš velké oči.“

„Jaké to máš velké uši.“

„Jaké to máš velké ruce.“

„Maminko! Jaké to máš velké zuby!?“ A pak vlk sežral Červenou karkulku.

(Můj velmi amatérský překlad z anglických titulků, když tak prosím nekopírovat)