Sto třináct dětí bylo v děloze, když v jednom zapadákově jménem Pederson dojde ke zvláštnímu úkazu na nebi a všech sto třináct dětí získalo nadlidské schopnosti, které dříve nebo později skoro u všech vyšly najevo. Americká vláda se jednou projevila jako schopná a dala si dvě a dvě dohromady. Zjistila, že to, že šestiletý chlapec dokáže uzvednout auto nebo jiný dokáže zářit má spojitost právě s tím meteoritem, nebo co to bylo. Proto všechny děti počaté v tom okamžiku sesbírá do „Letního tábora Pederson“ aby je mohli zkoumat a děti nemohly nikomu svými schopnostmi, které zdaleka neměly pod kontrolou, ublížit. Jenže kdyby vláda věděla, co s některými ten tábor provede, raději by je nechala být. Ne že by jim tam nějak ubližovali, tedy pokud nepočítám Leeho, kterého zneužíval jeden terapeut. Ale stejně nechat malé děti odříznuté od rodičů není zrovna to pravé ořechové a na mnohých se to podepsalo v dospělosti.  Z dětí se logicky stali dospělí lidé, kteří se pod dohledem státu snaží více méně zapojit do společnosti. Ti slabší se snaží dělat, že mezi Pedersonské, jak se dětem v táboře říkalo, nikdy nepatřili a žít normální život. Ti silnější buď nezištně pomáhají (Matthew, Randy) , nebo svůj talent  využívají aby si nahrabali (Jason, Chandra),  a nebo se spíš drží v ústraní (Lionel). Jenže někdo začne ty slabší a poměrně neškodné likvidovat a doktor Welles, který všechny „hrdiny“ prakticky vychoval, dojde k závěru, že to musel být někdo z Perdesonských, protože nikdo jiný neznal slabiny ostatních.  Takže vyšetřováním pověří Johna Simona, který si tak trochu rozumí s nejrůznějšími druhy energie. A jak o něm řekl doktor: Možná není silnější ani rychlejší než ostatní, jen nebezpečnější. John za pomoci starých známých z tábora pomalu rozmotává, kdo stojí za vraždami „hrdinů“ a konec je jak jinak než překvapivý.

Autorem Vycházejících hvězd je stejný muž, který vymyslel Krajinu půlnočních stínů. Pro připomenutí to byl J. Michael Straczynski. Krajina mě nabudila na jeho další výtvory, proto jsem neváhala a z knihovny si půjčila i první část Vycházejících hvězd a přiznávám bez mučení, že se mi to líbilo víc než Krajina půlnočních stínů. Bylo to takové údernější a jasnější a člověk se u toho bavil a ani nemusel dodatečně zapojovat mozek, když záporák spustil filosofické žvásty o nesmrtelnosti brouka. Všechno bylo srozumitelné a pochopitelné. A John Simon je neuvěřitelně cool, jedna z mála postav která vystupuje v angloamerickém komiksu a já neměla chuť jí ustřihnout dlouhé vlasy, to samé platí o randym alias Ravenshadow, ten měl dokonce i superhrdinský oblek s kápí a nesnížil se k tomu obléct si slipy přes elasťáky (u Nightie má tudíž plusové body).  Jediná vada je, že to končí v tom nejlepším, takže jsem pevně rozhodnuta bojkotovat naše knihkupectví,  dokud nevyjde další díl.

edit: Ten tedy konečně vyšel, ale nejsou prachy