Když se řekne superhrdina bez bázně a hany, většina lidí si představí kapitána Ameriku, Supermana, toho sympatického chlápka nosícího slipy přes kalhoty. Některým vyblikne v paměti i podstatně temnější Batman. Mno a extrémním případům třeba Amelie a její tatík. I to bych ještě brala, ale kdo si pod tím pojmem představí, dejme tomu Rorschacha ze Stážců, tomu doporučuji urychleně navštívit první psychiatrickou léčebnu na kterou narazíte.

Rozhodla jsem se doplnit si základní vzdělání co se komiksů týče a přečetla jsem si na doporučení známého údajně nejlepší dílo Alana Moora, Strážce. Na to, jaký byl kolem toho později hype, mě to celkem zklamalo. Ale téma toho, kam až člověk může zajít v zájmu světového míru je stále aktuální, tím mě Strážci mě rozhodně zaujali. Mottem celého příběhu by v klidu mohlo být „kdo hlídá hlídače.“ Koneckonců se k tomuto heslu hlásí i obal knihy a jeho latinský přepis jsem použila v perexu.

Měla bych správně napsat něco k příběhu, ale ten je tak komplikovaný a rozvětvený, že bych se v tom nakonec ztratila a vás připravila o ten pravý požitek.. Takže jen tak ve zkratce.

Superhrdinové nemají žádné extra schopnosti, jsou to prostě samozvaní strážci zákona, používající moderní techniku a nosící přiblblé kostými, přece jen komiks je staršího data a vznikl dávno před tím, než začli být v módě hrdinové v tmavých neoprenech. Srandovní kostým nemají jen Komediant a doktor Manhattan, ale ten je případ sám o sobě. Tihle „maskovaní dobrodruzi“ mají zlaté časy už dávno za sebou, dokonce je v sedmdesátém sedmém  zakázali kvůli stávkám policie. Všichni povinně odešli do důchodu, tedy až na pár, kteří začali pracovat pro vládu jako právě Dr. Manhattan nebo Komediant. Jiní, jako třeba už zmíněný Rorschach, odmítli a dali vládě jasně najevo, že oni s bojem proti zločinu rozhodně nekončí. Právě Rorschach je takový, no nedá se nazvat typickým vypravěčem. Jak jsem řekla příběh je hodně složitý a rozvětvený. A Rorschach to celé odstartovat. To on se začal rýpat ve vraždě Komedianta, kterého někdo vyhodil z okna a tak kousek po kousku začal odhalovat něco, co má pro všechny zúčastněné fatální význam.

Každopádně pár maskovaných hrdinů se musí vrátit do akce, navzdory tomu, že po nich jde policie. Příběh má cca čtyři samostatné části, které se na konci překvapivě spojí a dají vám pěstí . A aby toho nebylo málo, odehrává se v době, kdy Rusové vtrhli do Afghánistánu a mezi lidmi se šíří obavy z vypuknutí třetí světové.

Pokud jsem dříve napsala, že jsem po dokoukání Death Note měla chuť na panáka, tak po dočtení Watchmanů by mi bodla jen rána klackem do hlavy. Ne že by to bylo tak depresivní, ale i přes to, že v příběhu byl motiv super hrdinů, působilo to celé tak zvláštně reálně. Hrdinů bez bázně hany tam bylo vážně málo, snad jen neuvěřitelně naivní kapitán Metropolis nebo Sůva. Ostatní bych v klidu přirovnala k vypočítavé násilnické chásce. Hlavně postavy Rorschacha a Komedianta byly velmi zajímavé. Oni jediní pochopili, že to celé s maskovanými hrdiny je jen velká fraška a na násilí platí jen ještě větší násilí.  Komediantovi se nepříčilo zastřelit těhotnou a Rosrarchovi vyslíchací metody byly založeny hlavně na lámání končetin.  Alanu Moorovi se dokonale povedlo převrátit můj pohled na super hrdiny. Jestli nějakého někdy potkám tak místo dobrosrdečného potřesení rukou s řevem uteču. Hlavně pokud bude mít černobílou masku.