Příběh je jednoduchý, žádné psychologické drama. Mladá asi třiadvacetiletá Yamaguchi Kumiko, měla celoživotní sen se stát učitelkou. Tohle přání se jí splní a plná ideálů se chce vrhnout do výuky a doufá, že z ní budou její žáci nadšení a budou jí respektovat ( jinými slovy je to typické štěně, znáte to, ti mladí učitelé co jim sotva zaschl inkoust na diplomu z vysoké, jsou až nepřirozeně přátelští a jejich štěkání leze na nervy). Ale žádný respekt se nekoná. Yamaguchi  dostane třídu 3-D což je výběr těch největších parchantů snad z celého Japonska. Ani se nedivím že jí jeden kolega poradil, ať si na hodiny nebere podpatky a kostýmek, ale kecky a teplákovou, že se jí bude pak lépe utíkat.

Nad těmi kluky už zlomily hůl všichni a samozřejmě každá nekalost ve městě padá na jejich hlavu a ve všech rvačkách jsou viníci oni ( všem je jedno, že třeba Uchi zmlátil premianta vedlejší třídy jen proto, že mu ten parchant týral psa, prostě je ze 3-D a je odbarvený na blond takže poletí on). Když se objeví v nějakém obchodě obsluha hned začne kontrolovat jestli nekradou, Kumu dokonce i učitelé obchází vééélkým obloukem. Lidi se jich bojí a nemají je rádi

Ale Yamaguchi je přeci jejich třídní učitelka (což v každém díle asi osmkrát zdůrazní) a je rozhodnuta za své žáky bojovat…doslova.  Na to, že má odhadem jen 150 cm a 40 kilo je celkem tvrďáčka , hned ve druhém díle zamete s bandou kluků kteří mlátili její žáky.

Je to totiž vnučka bosse Yakuzy a měla by nastoupit po něm, proto je celkem průšvih že randí s celkem sympatickým detektivem, pře kterým jí stále ujíždí yakuzácký slang .

Yankumi, jak jí pojmenovali její žáci, je prostě ochotná vysekat všechny své svěřence, protože je nevidí jako bandu násilnických spratků, ale celkem fajn kluky,  pro které je přátelství nadevše a jsou ochotni jeden druhému okamžitě pomoci.

Jen tak pro zajímavost takovou tu hlavu třídy, Sawadu Shina, za kterou všichni jdou hrál Matsumoto Jin, kterého hlavně dámská část posluchačů japonské hudby zná z boybandu Arashi. Tu skupinu vůbec nemusím poslouchám jiný druh hudby, ale musím uznat že na Matsumota se koukalo hezky, i když ukazuje jen samé napůl otrávené a dokonale znuděné ksichty.

Jak jsem řekla Gokusen není žádné psycho-drama, ale oddechovka na kterou se můžete koukat z mladší sestrou ( u mě doslova :-D). Přesto, že je to místy hodně pitomoučký, tak je v tom něco co vás nutí dívat se dál. Sem tam jsem se smála jako šílenec ( třeba lov na zloděje ten kostým co si na sebe Yankumi vzala nejde dost dobře popsat)

Jediné co mi, ale opravdu vadilo byly její didaktické řeči nebo x minutové monology o morálce a tom že povinností učitele je hájit žáky, no prostě něco ve stylu Amelie, místy jsem se styděla za ní 🙂
Gokusen má i druhou řadu o které sem něco hodím až ji dokoukám.